Promiň kamarádko...

No, dlouho jsem sem nepsala a tak to musím dohnat. Byla jsem deset dní doma, nemocná, ale bylo mi dobře. Začal jsem hodně přemýšlet. O všem, co se mi kdy stalo a podle všeho asi i stane. Mám tři opravdové kamarádky. Teda-opravdové, já si myslím, že jsou opravdové, pravda je, že dvě by se beze mě asi obešli a teď vidím, že i ta třetí. Je to asi moje vina, ale rozešli jsme se. Ona říká, že jsme pořád kamarádky a bude to v pohodě, ale nikdy ne jako dřív. Byl to jeden jediný týden, kdy jsme se spolu bavili míň než jindy, já byla s dvěma holkama a ona si našla jiný kámošky. Chvíli mi to nevadilo, chvilka oddychu nám jenom prospěje, ale pak mě začalo docházet, že je to všechno jinak, ona se mnou kamarádila nejopravdověji ze všech holek a já jí takhle nechám odejít…

Snažila jsem se jí napsat, jestli se to nedá vrátit, ale prý nedá, taky si myslím, že to nikdy nebude tak jako dřív, mohlo to být lepší. Už jsem kdysi jednu kamarádku ztratila, odešla na jinou školu, nechtěla jsem, brečela jsem skoro celé prázdniny, ale nepomohlo to, teď už nebrečím, ale slzy v očích mám, nevím co mám dělat, potřebuju to někomu říct a není komu, ty dvě mě neposlouchají, ona tu už není…. Psala mi, že je tam šťastná v jiný partě a to taky je, se mnou nikdy ven nešla, s nima je pořád. Už vím, že jsem ztratila něco, co už nikdy takové nebude a co možná už nikdy nenajdu. Jí jsem mohla říct všechno, mohla jsem u ní brečet, smát se, povídat si s ní při hodinách…No, teď už to vím, jen bych jí chtěla říct, že mi chybí a strašně ráda bych jí objala, tak jestli ji někdo znáte, vyřiďte jí to. A jestli si to čteš ty, má kamarádko, uvaž to prosím znovu, mám tě moc ráda….