Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Pohadka vznikla po stressovych hodinach nemciny na gymnasiu..
22. 1. – 23. 1. 1994
Žili kdysi dva bratři. Kein a Ein se jmenovali. Kein byl takový nihilista. Neustále všechno popíral. Zas a znovu opakoval: ”Žádný, žádný, žádný.“ Také si velmi rád prohlížel svou postavu v zrcadle – však jich měl v pokoji rozvěšeno asi osmnáct. Jinak byl však pilný a pracovitý, sousedé si na něj nestěžovali.
Ein, ač byl navenek Keinovi velmi podobný, si liboval v docela jiných věcech. Rád vymýšlel složité konstrukce v provozovnách služeb nebo se válel v hezkých svetřících, jezdil rychlejším autem a plánoval dovolenou.
To dá rozum, ne vždy to mezi Keinem a Einem klapalo. Ein vdechl něčemu formu a tvar, přišel Kein a svým plamenným pohledem všechno zničil. Nebo se Kein pachtil s vymýcením nějaké choroby, přišel Ein a svým oživujícím dechem dal vzniknout ještě horšímu neduhu.
Jednou měl Kein tuze špatnou náladu. Snad tehdy, když Ein vyvolal mor nebo zemětřesení nebo něco podobně hrozného. Tehdy se rozhodl a během oka mžiku nihiloval úplně všechno, zkrátka celý svět, celý Vesmír, kromě sebe a jednoho jediného zrcátka. Všechno přestalo existovat, málem zmizel i čas a prostor. Konec světa byl tu a zdál se nevyhnutelným.
Kein se zálibně podíval do zrcátka. Prohlížel si své svaly a nádherné nic okolo. Zrcátko bylo tak malé, že se v něm celý Kein nemohl zhlédnout. A vtom se to stalo. V zrcadle se totiž nezobrazil Kein, ale jeho menší bratr Ein, který, jak jsme už řekli, byl Keinovi velmi podobný.
Ein vyskočil ze zrcadla a, než bys řekl nábřeží, dal znovu vzniknout světu, Vesmíru, všechno bylo jako dřív. Pak se upřeně podíval na Keina. Ten jen klopil zrak a něco neslyšně mumlal. Pak mrštil zrcátkem do rohu, otočil se a odcházel. Ein ho nechal ujít sto šestnáct metrů a zavolal na něj. Kein se ani neohlédl. Doběhl tedy k němu, zastavil ho a řekl: ”Pojď zpátky.“
”Nemohu,“ vyhrkl Kein, ”po tom, co jsem provedl.“
”No, no, vždyť už je to za námi,“ chlácholil ho Ein. ”Pojď.“
Když se bratři vraceli, všichni už na ně čekali. Ještě týž den uspořádali velkou hostinu a společně se veselili další tři dny. Na to, že je Kein nihiloval, dočista zapomněli.
Písmák