Udělej si sám

Život byl odjakživa krutý. Pamatuji se, že když jsem studoval,chlapci se mi vyhýbali a smáli. V jeden čtvrtek jsem rychlými krokem pospíchal domů, ale jeden z nich, pochopitelně největší, nejsilnější a nejhloupější, mě pronásledoval a házel mým směrem koule bláta. Vždy jsem jim uhnul, leč o to víc jsem je pobuřoval.

Na střední jsem přísahal, že už se nenechám týrat přitroublými tupci, nebudu toužit po jejich společnosti a ani mě nenapadne, bych se jenom vlídně podíval jejich směrem.Vystudoval jsem anatomii, thaumaturgii a příbuzné obory.

Ve čtyřiadvaceti se však se mnou něco stalo: uvědomil jsem si, že jsem osamělý. Kráčel jsem parkem, nenápadně pozoroval mladou milenku s milencem a v hlavě mi hrálo, žetě nechci žít ve tmě pod svícnem. Ačkoliv mé plány do budoucna plnily se úspěšnou kariérou a zajímavým bádáním osamělého vědce, mé srdce rozhodlo místo rozumu. Víc než kdykoliv předtím, víc než tehdy, kdy mi umřela matka, víc, než když mi Bernard v osmé třídě naštípl lebku a já se bál mu to oplatit, víc než ve všech těchto momentech uvědomoval jsem si, že potřebuji přítele.

Magie není věda, je to umění. Její úchvatná flexibilata, s níž můžete provádět operace translokační, vyvolávat Tarnhelmovy efekty bez vokálního projevu, pozorovat Schrödingerovu kočku a z budoucnosti relativně pozorovat minulost, naplňuje každého individualistu famózním vzrušením z nadcházející konjunkce moudrosti. Musím se pochlubit, že jsem v thaumaturgii vynikal již jako dítě a snad i to byl důvod, proč se mne každý stranil. Všakže jedna chyba jest i na mé straně. Při studiích na univerzitě zamilovala se do mě jedna dívka. Často jsem, pravdaže, slýchával, kterak se o mě baví coby o pohledném chlapci, leč mnoho jsem jim to nevěřil. V té době jsem se cítil uchvácen svou svobodnou osamělostí a proto jsem ji odmítl. Nyní bych asi neváhal s ní založit rodinu.

Rodinu.

Všichni se mě bojí. Pakliže jste na fakultě magických umění a thaumaturgických věd prospěli s vyznamenáním, musí se vás bát. Získáváte autoritu příslušnou vašemu oboru. Leč ničíte tak jakoukoliv naději na to, že by vás mohl někdo mít – že by vás někdo… že by vás někdo měl rád. Že byste si mohli najít přátele, se kterými se budete toulat po lesích, lehat si v lukách a usínat, žvýkaje přitom rozkošnicky stéblo trávy, zdolávat nepokořené horské masívy, smát se a radovat, tančit a zpívat…

Stojím uprostřed márnice, kde vykonávám praxi. Na stole leží mrtvý mladík. Křečovitě se na něj usmívám. Beru skalpel, chemikálie, jehlu a nit a grimoár černých kouzel. Chybí mu dva prsty, ale přišívám mu dva od pana Boubela, který tu leží už od pátku, ale nevzalo mu to nic na jeho kráse arogantního diskofila. „Můj“ Gregory zemřel na četná řezná poranění, ale s trochou umu a úsilí mu nezůstanou žádné výraznější jizvy. Hlavu má na zátylku proraženou hákem nebo ostrým kladivem, zacpávám ji nejdříve blánou a poté zastavuji betonem. Ten zakryji kusem atrapy lebky a přišívám osrstění ze své kočky. Jakmile odkládám grimoár kouzel, mrtvola otevírá oči a říká: „I love you, my master.“

Jsem na sebe hrdý. Žijeme si s Gregorym vcelku šťastně. Učí se rychle, už se spřátelil i s dětmi ve školce. Vychovatelka se jej sice trochu bojí, protože je tak vysoký a na záchod umí chodit sám, ale žádné problémy zatím na hladinu mého štěstí nevyplavaly a snad ani nevyplavou. Sice to není přesně ten vztah, na nějž jsem si pomýšlel, neb jsem hledal přítel, ale tohle je lepší. Gregory je můj syn!

K nebi se pomalu snáší drobný, schnoucí lístek. Usadí se mi líně ve vousech a musím jej složitě vytahovat, abych jej nepoškodil. Prohlížím si jej a obdivuji krásu přirozeně přicházející smrti, tak automatické pro každý život. Ne, pro každý život ne. Můj Gregory nezemře, protože je dokonalejší než kdokoliv z nás, dokonalejší než já. Všiml jsem si, že si prohlíží něco mezi stromy. Vypadá elegantně. Když jsem mu vyměnil skalp za vlasy zesnulého fotbalisty Beckhama a oblékl mu frak, působí solidně a inteligentně.

„What is it, my master?“

„To jsou milenci. Drží se za ruce, olizují si jazyky, souloží, rozcházejí se a umírají o samotě.“

„Why, my master?“

„Protože milenci jsou od přírody hloupí. A ty budeš vždycky chytřejší než všechna tahle pakáž dohromady, protože ty nejsi od přírody, ty jsi ode mě!“

Gregory němě přikývl. Když jsme pokračovali v procházce lesem, zamumlal si však, tak, abych to neslyšel (což se mu nepovedlo): „I want girlfriend, my master.“

Jednoho dne to muselo přijít. Ze starého hnízda zakrslého holuba vyletí nádherný, dravý sokol a jde žít svým vlastním, svobodným letem plným nespoutaného vzrušení, extáze a euforie, čišící z větru čeřícího naše žití.

Gregory odešel. Sbalil si svůj frak, čajový servis, ve kterém mi pravidelně nosil čaj o páté, oblíbený kapesník, do nějž si zásadně balil levý palec, když mu upadl a na komodě nechal vzkaz: „I love you, my master.“

Já tebe taky, Gregory.

Doma už mě nic netěšilo a  ani nepoutalo. Rozhodl jsem se, že budu cestovat. Pak přišla válka a tu jsem dostal od svého syna dopis.

My master!

I go to the war. I am brave, my master! I have one girlfriend and we have a child, my master! Hmm! I am happy, my master. Nashledanou, my master.

Gregory

            Usmívám se na pokročilý východ slunce, jenž ozařuje mohutný masiv Olympu. Dívám se na západ slunce při rovnodennosti u Stonehenge, obdivuji pablesky plamene třpytící se na stěně Tádž Mahál. A vím, že můj syn je šťastný. Vím, že můj syn je se mnou.

            Minulý týden jsem našel jeho poslední kousek. Jeho „dívka“ jej po válce rozprodala jako dárce orgánů. Musel jsem najít mnoho mrtvých, mnoho mrtvých udělat a mnoho mrtvých přesvědčit, že by chtěli zůstat mrtví, abych získal všechny části svého syna zpět. Minulý týden jsem našel ten palec, co mu pořád upadával. Ležel v písčitém prachu pláže v Normandii. Jel jsem hned domů  a uložil jej do komody k ostatním orgánům. Vím, že je to ode mě asi sobecké, ale už Gregoryho nehodlám znovu sešít. Jsme šťastní tak, jak jsme. Povídám si s ním o tom, jakou jsem měl hezkou procházku po lese a někdy beru jeho hlavu s sebou. Poté si dáme čaj o páté a následně si řekneme, jak se máme rádi, protože jsme navždy spolu. A já vím, že navždy zůstaneme, protože Gregoryho nehodlám znovu sešít.

            Život byl odjakživa krutý, leč stáří mi nadělil poklidné a šťastné. Sic jsem nikdy nepoznal objetí ženy a laskavé slovo přítele, mám toho nejlepšího syna na světě!