BÁJEČNÁ TETA SYLVA 4.

V NEMOCNICI

            Když byla mamka v nemocnici, protože ošklivě spadla z kola na jednom z našich „zdravotních“ výletů a měla pohmožděnou krční páteř tak moc, že se nemohla pohnout a k tomu ještě otřes mozku, vůbec mi do smíchu nebylo. Ani taťkovi. Každý den jsem se nemohla dočkat návštěvních hodin, abych mohla za mamkou. Nikdy bych si nepomyslela, že mi může tolik chybět. Před spaním jsem několikrát i brečela do polštáře, jak moc mi bylo smutno. Z nemocnice jsem pokaždé odcházela úplně zničená. Mamčin stav se naštěstí docela rychle lepšil, takže jsem už pomalu odpočítávala dny, kdy ji propustí domů.

Na jednu z posledních návštěv do nemocnice se se mnou vypravila i teta Sylva. Upekla mamce výborný koláč, nakoupila ovoce, nasmažila řízky, udělala vánoční bramborový salát… Nebyla jsem si ani moc jistá, jestli mamka všechny ty lahůdky ocení. Po onom pádu neměla zrovna chuť k jídlu. Jednou jsme jí s taťkou koupili po cestě do nemocnice grilované kuře, ale ona se ho ani nedotkla a snědli jsme si ho pak během návštěvy sami. Po té zkušenosti jsem už nic dalšího nenosila. Mamka říkala, že v nemocnici je jídla i tak víc, než může sníst. Zato já a taťka… my bychom nějakou pořádnou večeři uvítali. Živili jsme se teď totiž pouze vlastními výtvory z různých polotovarů. Poctivé vaření podle kuchařky jsme vzdali hned po druhém pokusu. Ještě, že mamka nemohla vidět škody, které jsme páchaly na její jinak tak bezchybně upravené domácnosti. Jinak by se jí docela určitě přitížilo.

Můj odhad byl přesný. Mamka se na jídlo ani pořádně nepodívala. Jen tetě zdvořile poděkovala. Mně se sbíhaly sliny a nejradši bych popadla jeden ten krásně vysmažený řízek a utekla s ním na chodbu, kde bych ho zhltla… Takové a podobné myšlenky se mi honily hlavou, zatím co mamka se svěřovala se svými obtížemi. Pokyvovala jsem účastně  a ne a ne odtrhnout pohled od balíčků plných dobrého jídla, vyskládaných na nemocničním stolku. Dokonce mi hlavou proběhla i hříšná myšlenka, že bych také chtěla být v nemocnici a nechat si od příbuzných nosit vše, nač bych měla chuť.

„Nechceš si vzít alespoň kousek koláče?“ usmála se na mě nakonec mamka, které můj hladový pohled neuniknul.

            Vděčně jsem se na ni podívala, ale než jsem stačila přikývnout…

            „Alenko, to je všechno jenom tvoje. My máme doma dost dobrého jídla. To ty musíš, chudinko, jíst tu hrůzu z místní vývařovny. Podívej, jak jsi zhubla. Hleď se dát rychle do pořádku!“ nakázala teta a bylo to.

            A pak už se rozhovor stočil úplně jiným směrem.

            „A kdy jsi měla naposledy sprchu, má milá?“ zeptala se teta mamky a ta celá zrudla.

            „Ještě jsem nemohla. Sama si tam netroufám… Ale umývám se v umyvadle, jak to jde…“

            „Alenko! Vždyť za tebou chodí každý den dcera, copak ti nemůže pomoci?“ Úplně jsem se rozpaky rozpouštěla pod tím ostrým pohledem s pozvednutým obočím.

            „Nějak mě to nenapadlo…“ pípla jsem.

            „Ale děvče, na to už jsi trochu velká, aby tě takové základní věci nenapadaly? No nic, nachystáme si věci a jdeme na to!“ rozhodla teta Sylva.

            Všechny tři jsme se zavřely v obrovské koupelně s vanou, sprchami a umyvadly a začaly s očistou. S mamčinou očistou.

            Mamka se sprchovala sama, jen s umýváním hlavy jsem jí musela pomáhat. Teta zatím podrobila koupelnu důkladné prohlídce. Zkritizovala kluzké kachličky, nezdálo se jí výškové umístění umyvadel, postrádala zrcadlo…

            Mamka byla vysprchovaná, voněla krásně a mokré vlasy jí v drobných vlnkách spadaly na ramena. Smály jsme se a byly obě moc šťastné, že už brzy bude zase doma a všechno se vrátí do normálu.

            „A na co je tohle?“ zeptala se teta a aniž by počkala na odpověď zatáhla za šňůru visící od stropu.

            Téměř v zápětí do koupelny vtrhla sestra s napjatým výrazem. Těkala rychle pohledem po celé místnosti a když neviděla nic, co by si žádalo okamžitý zásah, žádala vysvětlení: „Co se děje, že zvoníte?“

            „Děkujeme, ale nic nepotřebujeme,“ odvětila klidně teta. „Měli byste si to volací zařízení umístit někam jinam, tady to akorát zavazí. Člověk o to zavadí, ani neví jak…“

            Sestra se chvíli zaraženě dívala na usmívající se tetu Sylvu. Pak se zamračila a hlasitě za sebou zavřela dveře. Byla pryč a já teprve vydechla. Celou scénu jsem totiž sledovala se zatajeným dechem. Mamka se rozesmála a požádala tetičku, aby už raději za nic netahala.

            „Ale stejně, dají to tak, aby to člověka lákalo k zatáhnutí…“

            „Dávají to tak, aby člověk v případě nouze na šňůru dosáhnul,“ mínila mamka.

            Po sprše mamce přece jen vyhládlo, takže se s chutí pustila do koláče. Snědla ho skoro celý, tedy až na jeden kousek, který mi podstrčila.

            „Alenko, mohla bys mi, prosím, ukázat, kde je tady toaleta?“ pošeptala teta mamce.

            „Ale jistě. Jsou to hned tady ty dveře…“

            „Mami, já bych šla taky, ale ty dveře nejdou zevnitř zamknout.“

            „Odskočíme si všechny,“ smála se mamka. „A pohlídáme si dveře navzájem.“

            Čekaly jsme přede dveřmi na tetu. Najednou se zevnitř ozvalo: „Na co je to červené tlačítko?“

            „Ne!!!“ zakřičely jsme s mamkou jednohlasně.