Paměti starého pivaře

paměti starého pivaře
jsem zpuchřelá trnka, co už nerodí
ač stále ještě bohatě kvete
stará putyka, kam nikdo nechodí

léto jejích kotníků

Léto jejích kotníků
když ona jde, všechno se zastaví
přestanou bít i hodiny na věži
čas se zakucká zjejích kroků

smutek v Sudetách

smutek v Sudetách
puch dávných křivd jen tak nevyvane
už zdálkycítí ho a všude po kraji
po větru i proti nejvíce ti

elektronická romantika

Elektronická romantika
svolávám po koutech své verše dohromady
za kostrbaté písmo pokaždé se stydím
internet je mé oko boží tady

Náš piknik

skromnýpiknik
v ústraní mír a pohoda
a chladná voda ze studánky
které ti tvá žena podá

Černý pasažér

Černý pasažér
Z poloprázdného příměstského vlaku od Těšína, který zastavil na čtvrté koleji svinovského nádraží, vyběhl cestující. Hnal se za ním rozčepýřený průvodčí a snažil se ho nakopnout. Černý pasažér byl rychlejší. Podařilo se mu uniknout a zamotat se mezi velký houf lidí, který čekal na intercity expres z Warszavy do Prahy.

Když spíš

když spíš
vhlubinách spánku jsi krásná
nad tvými půvaby bdím
vhlubinách spánku jsi tajemná

Bloudění v dešti

Bloudění vdešti
nikdo ji nečekal, náhle se zjevila
ztratila cestu vtom nevlídném čase
je tu tak náhle, když předtím bloudila

černý bez

černý bez
už rozvoněl se do červnových dnů
konečně jsme se dočkali
voňavý symbol letních snů

Jak mi kráva sežrala stejnokroj

Jak mi kráva sežrala stejnokroj
Byl jsem celý život chudý. Narodil se do nuzné chalupnicko – železničářsko – hornické rodiny Jako každý nuzák jsem však pohlížel po lidech, knímž byl osud vlídnější a oni mohli draze nakupovat, šatit, se, hýřit a všelijak jinak utrácet. Nejdřív to byla pánská děcka, později dospívající vrstevníci, kteří mne pro svůj vyšší standart nechávali, hlavně za časů namlouvání, dospívání a prvních aktů zralosti, ve stínu.
Knedosažitelným rekvizitám elegance jsem vždy řadil flaušový kabát.

U Odry

U Odry
slunce spřádá zlaté sítě
vchladivé trávě miluji tě
přijde déšť a zčistajasna

mé zarostlé chodníčky

zarostlými chodníčky
ptáci mých snů odlétají už za božího rána
neumějí létat ve světě kořistění
vhoufech praktických nadutých slídilů

neklidný spánek

neklidný spánek
bez výjimky, aniž víme
kam to do rozbřesku bude
do spánku a do snů někam

dotýkání

dotýkání
a důležité není, kde se tě dotýkám
jsi moje konečná, jak hlava do oprátky
mé cesty vedou k tobě - tam

červnová láska

červnová láska
pod splavem rozpouští se právě
poslední světlo nad peřeji
omámen objímám ji vtrávě

nehlučet

O hledání pravdy
nejednámpřekotně, všechno je hledání
neumímhned, jistě a zpříma
přemítám,zkouším, hledám východiska

milostné zprávy

milostné zprávy
celou tě laskámžhoucíma očima
pro všechny ostatní lhostejné pohledy
jen člověk otrlý si tě nevšímá

květnový den

májový den
co rychle povědět, když slov je na to málo
a jaro kolem záhy zevšední
jak vyjevit všechno, co by za to stálo

zmoklé mamince

zmoklé mamince na Den matek
kdyby bylo po mém – a že to tak není
žhnulo by slunce od rána až do setmění
kdyby bylo po mém, na nic bych nečekal

za úplňku

Za úplňku
to světlo je tak starodávné
všechny strachy, co kdy byly
jako když démon plentu stáhne

jak jde život

jak jde život
máš jiné starosti,než milovat
přesto se ženeš za znamením lásky
u plynoucích vod pak sedáváš rád

padají lístky

padají lístky
padají lístky okvětní do vlasů, do klína
byl čas početí, přišel čas zrání
jedno se končí, druhé počíná

Kateřině

Kateřině
Vymýšlím verše, hledám nová slova
abys znich byla vonička heřmánková
vneděli ctnostná lilie u oltáře

co mi stačí

Co mi stačí
stačí mi jenom okrušiny
drobečky štěstí, abych žil
zaháněl denně hořké splíny

pohoda starého mládence

pohoda starého mládence
sám vsobě mám svou jistotu
nehledám žádnou jinou
hlavně ne ženy – to by byla mýlka

pod dubem

Pod dubem
když rozpínám tě pod dubem
počíná drama, smiř se sosudem
ten silný strom je má pobídka vnější

plyšové hry

plyšákové hry
krabice plyšových hraček je náš svět
můžeš si hrát, hodit je do ohně smíš
můžeš je pustit po vodě

Pivní svátky

Pivní svátky
rád bych se opil,není ským
odvěký stesk mé samoty
kdyby se našel společník

o kráse

O kráse
o krásu vedou se spory od nepaměti
o krásu letního dne i zimní noci
o krásu mužů i žen, o svěží krásu děti

rozchod

Rozchod
krev stydne mi a je to tvá vina
studená jsi, jak vítr ze severu
to, že je láska. spíše připomíná

trudovina české řeči

Trudovina české řeči
Předevčírem byla debatovat na rádiu ČS Dvojka paní Kamila Moučková. Erudovaná, životem i bolševickým režimem dlouze a těžce zkoušená stará dáma. Bylo si co poslechnout. Pro stejně vzdělané a zkušené čtenáře, jakož i pro pamětníky těch nevlídných časů byly mnohé její názory kdebatě, třeba i k oponujícím reakcím.

rady děvčatům

rada
rady děvčatům
tolik je úkladů před vámi, děvčata
jinak to nejde, tak to musí být

a tak jsem plul

a tak jsem plul
dívám se zpátky proti proudu
po němž jsem toužil kmoři
náhle jsem v deltě tiché velké řeky

březen 2013

březen 2013
složené ruce na kolenou
utkvělý pohled do dáli
hlavou se tmavé chmury ženou

svátky motýlů

Svátky motýlů
Na naši chalupě, kterou velmi účelně a hlavně krásně postavili v roce 1863, prožíváme (už brzy třicet let) nejkrásnější chvíle života.
Jen ten, kdo má podobnou příležitost, pochopí jak nádherný je už pouhý pohled na stříbromodrý potok, který nám teče několik metrů pod okny a právě teď si užívá z tajících sněhů.
To vědomí, že nikdo proti proudu výše jej nešpiní, to nutkání nabrat do dlaně a usrknout nebo ponořit hlavu do té průzračné čistoty.

ulítly mi včely

ulítly mi včely
nějak jsem zůstal osamělý
když na to myslím, do psaní mi není
trápím se tím, že ulítly mi včely

Jaro ne a ne

jaro ne a ne
mrhání časem, utrácení
je březen letošního roku
viselci zmraků zuby cení

škaredě

škaredě
do oranžového večera už od kalného rána
za deštěm déšť a lepivý sníh
direkty vichru, ústa rozkousaná

pro trochu krásy

pro trochu krásy
život je po troškách hledáním krásy
někdo ji nalézá kdykoli kdekoli
umí ji vykutat, umí jí jméno dát

na Pradědu

na Pradědu
vítr tě vyhání, vítr tě nemá rád
tady jsi vetřelec, tady jsi plagiát
nikoho nestrpí, nikoho nesnese

samorost

samorosty
zvyzáblých dřev a důmyslně skryté
hluboko do sněhu na zimu
osud těch stromů je tak krutě prostý

zpátky

zpátky
hodina khodině, čas pokulhává
člověk se světla chytá, slunce je zdaleka
aby ho podrželo, jak tonoucího tráva

jaro na doslech

jaro je na doslech
otvírám okno štěrbinou na chvíli
v závějích slyším tiché hlasy
slabé a prokřehlé, sněhy je ukryjí

moc si nevyskakuj

Moc si nevyskakuj
hledej si,hledej, pátrej, kde chceš
kdyby ses uhledal, stejně nenajdeš
nic víc než planoucí kameny znebe

vlna za vlnou

láhvová pošta
chtěl jsem psát o vodách,mlčel jsem
bezradným mlčením vnitrozemce

únorové toulání

únorové toulání
všechno tím sněhem zevšednělo
co za to stálo, zaváté je
žili jsme radostně svěcmi okolo

Člověk jako pamlsek

Člověk pamlsek
Je tomu tak a rozliční felčaři, dnes už převážně kvalifikovaní a erudovaní odborníci z medicíny i věd přírodních, se to snaží změnit. Změnit tak, aby se člověk stal všem vetřelcům, co na něj mají zálusk a rádi by si do něj kousli, nebo jej alespoň olízli, nepoživatelným. Někteří ošklivci podnikají na něj nájezdy už od věků a zrovna on v jejich zavedeném menu chybět nesmí. Nemám teď na mysli zdatné velké predátory, jako jsou šelmy nebo dravci, ale mrňousy, co se srocují do nesčíslných šiků a jdou do války za svým žvancem .

ortely pohledů

ortely pohledů
vjejích duhovkách se slunce vzhlíží
já skrytě - ostýchavě sním
a zorničky se propalují vším

popelec

popelec
malý křížek vprostřed čela
memento všeho pomíjení
žiješ a chtěl bys na věky

svatební

svatební
být spolu v lásce si tu slíbili
a je to sama velká sláva
už na vždycky - ne na chvíli

mistrovské dílo

když klepu na nebeskou bránu
I kdybych žil v mlze úsudků a smyslů
měl metrák roků nebo ještě více
utýrán Alzheimry a Parkinsony

vrba

vrba
usnula ve stoje voderském lužním lese
spí shlavou vztyčenou, jen zachvěje se maně
když vítr severní jí zhlavy sněhy střese

milostiplný

Milostiplný
je dost,že jsi, jiných radostí není
vše ostatní je všední veteší
milostiplný mám jen to potěšení

V zimě na krchově

Nakrchově v zimě
chráníme pár svých kamenů
vyrytý nápis, který chátrá
někdo se modlí za ženu

lednové radovánky

lednové radovánky
ty stopy k obzoru jsou milostným psaním
pod nimi sníh se ve vodu mění
lehkosti jejích kroků se neubráním

Hrnečku! Vař!

Hrnečku, vař .
V jedné vsi žily chudá vdova a její dcera. Chalupa pod lesem jim padala na hlavu. Děravou doškovou střechou teklo do sednice.

tři zápalky

Tři zápalky
Při první zápalce se dovím, že tu jsi
druhá mi ukáže, jak jsi krásná
tu třetí sfoukneš popudlivá

staccato

staccato
kdybych tě potkal, byl bych se ostýchal
přede mnou královna zářivě bílá
slzavým střechýlem bych se stal

byla,či nebyla

Byla, či nebyla
nikdo ji nehledal, vždyť se tu sama skryla
ve sněhu po pás a ojíněné vlasy
když mráz zle dotíral, tak malá zimní víla

vzpomínka na léto

vzpomínky na léto
radoval jsem se smotýly a brouky
na svatbách mých od května do září
voničky sedmikrásek, pírka na klobouky

zpověď svárlivce

zpověď svárlivce
můj život je celý zprotikladných slov
počatý křikem na porodním sále
přes vzpurné vsuvky pod čarou v misále

za slunovratu

Nad slunovratem
nejvíc nám chybějí doteky
ty, co jsou příslibně hravé
a naše ženy jarně nalehko

když uteče žena

Když uteče žena
zas je tu ticho ztracené
zas je tu ticho, co tě ztiší
patří kté tmě a ne, že ne

eroze

eroze
vytrácíme se sobě po troškách
jako když skála se drolí¨
a na úpatí ty a já

tam a zpátky

Tam a zpátky
pasák vítr žene bílé stádo
zdobí jedlím kadeřavé kštice
zima má pré a už si nevybírá

dlouhý stín

Dlouhý stín
pane. nadešel čas, ta tam tvá letní přízeň
vslunečních hodinách pobývá dlouhý stín
na nivy křekám teď zlostné větry vyžeň

hledání

Hledání
jsme proto jen, abychom se ptali
na chvilku našli odpověď
zněmého světa zvolna překládali

Špinavá zima

Špinavá zima
Asi jste si všimli, že nejčastějším výrazem v mých aktuálních básničkách je povzdech z nekonečné zimy a touha po jaru. Zima lesů, polí, strání, vod a hlavně hor je půvabná. Městská zima je ubohá a ošklivá. Kdepak je bílá nádhera sněhových plání, špína je tu.

Můj přítel brávník

Můj přítel brávník
Hojně let je v té malé horské vísce nejvlastnějším symbolem jara. Přilétá odněkud z jižních krajin, usadí se na samém vrcholu nejvyšší jedle, která sto sedmdesát let vyrůstá z kamenitého srázu, a zpívá. Zpívá tak, že noc je mi krátká, neboť chodívám naslouchat už, když se na tmavém nebeském baldachýnu objeví první sluneční šmouhy. Zpívá tak, že den je mi dlouhý, neboť se rozeznívá s prvními jiskérkami hvězd v purpuru jarního večera.

poslední drama

poslední drama
dramata dějí se každou chvíli
tu zhasne svíce útlému věku
tu umřou milenci, aniž se políbili

přežít

přežít
nejprve správná slova na modlení
co přijdou shůry sama
musíme čekat tiše kneslyšení

kapky

kapky
vláhou se rozžala postříbřená tráva
do pohárků listí kapky se roní
vždy žíznivý vítr z nich usrkává

pravda

pravdy
neptej se na ně, hleď si svého
velké pravdy jsou obehrané téma
a nejsou na ně odpovědi

zbožné popíjení

Pobožné pití
co to dá práce utápěti smutky
ty temné chandry, které kzemi tlačí
takové ještě nejsou alkoholy

naznak

naznak
léčím se černou sklenicí tuše
tmou, neředěnou světlem luceren
léčím se černým citronem

Andromeda

Hvězdné nebe nade mnou…
Teď počátkem podzimu je konečně dosti tmy, aby si člověk mohl důkladně prohlédnout hvězdy. Za výjimečného letošního počasí, kdy ani mráček celou noc nezastíní oblohu a venku je teplo, je romancí někde na kopcích, na lukách nebo v polích, kde neruší osvětlení, dívat se vúžasu vzhůru a propadat se pokorně do své lidské nicoty.
Nemám vlastní hvězdárničku a slušný hvězdářský dalekohled, jako můj známý pan Menzel vpodhůří, jen varioobjektiv mezi sedmi a dvacetičtyřnásobným zvětšením. Na uchvacující zážitky to docela stačí.

psáno do památníku

psáno do památníku
ta odevzdanost opadaných stromů
my zachmuřeně brouzdáme se tím
co se dá dělat. přivykli jsme tomu

vyšňořená pentlemi

Vyšnořená pentlemi
něčemu naslouchám, něco neslyším rád
pak o tom píšu, když to za to stojí
a je vtom právě tak akorát

z barevných pastelek

Zbarevných pastelek
teď nejsem na řadě, proto jsem zticha
teď mluví stromy barevnou řečí
nadšeně tajím dech, nehybný vkřečí

Hledám svůj svět

Hledám svůj svět
otvírám skřípavé dveře do světnice
před nimi smekám čepici, ač vím
všechno je ztraceno, nikdy více

není nad kouření

Není nad kouření
Asi vás zaskočím, když se teď zeptám, čeho je v městech nejvíce. Raději hned odpovím za vás. Nedopalků, neboli vajglů. Kdekoli kdykoli pohlédne oko k zemi, spatří zbytek cigaret, které na ni kuřáci, když si pokouří, bezděčně odhodí.

situace

jít za svým

Jít za svým
není to snadné žít a chodit zpříma
jít rovnou chůzi, svůj cíl před očima
když sudba tvá je často potměšilá

zvykáme si

Zvykáme si
podzimní rána už nejsou nová
pablesky rosy na špičkách trav
ve vývrtkách listí slunce se schová

tuláci podzimem

Tuláci podzimem
scházím a chátrám léta celá
skrývám se v pustinách, aby mě neviděla
hravá děvčata našeho mládí

vedu ty války

Vedu ty války
vedu ty války osaměle
sám za sebe a je to dřina
prohrané bitvy jedna za druhou

ať tak, nebo tak

Ať tak, nebo tak
jen si trochu výskneš
hned útrapy tě rdousí
svízel a bída pohodu střídá

maminčiny koláče

Otéto básničce jsem už ani nevěděl. Tak, aby se neztratila ještě jednou. Nevadí vám, že právě není jaro.
Maminčiny koláče
mokrý a studený první sen o jaru
hladové včely na první sněženky

útrapy básníkovy

útrapy básníkovy
nejlepší básně přicházejí samy
zjeví se nečekaně a jenom na chvíli
hned po tom, co tě očarují

Ranní vlak do města

(volně podle Borise Pasternaka)
Ranní vlak do města
za oné velké kruté zimy
žil jsem za Moskvou delší čas

spěch

spěch
takový zvláštní hlas,taková sudba vněm
slyším to pokaždé, když vsrpnu zabliká
podivné slunce nad jižním obzorem

pak tiše umřelo

Pak tiše umřelo
Paní od vedle chodí celá zkormoucená. Důvodem je, že zůstala sama. Umřel jí muž a záhy po něm starý člen rodiny pejsek. To první úmrtí je naplněním determinanty života – chvíli jsme tu a pak už na věčné časy nejsme.

starý plot

Starý plot
mám rád stařičký plot vlétě
muzikální a žádná deskriptiva
když po něm holí projíždím

zpráva o podzimu

Zpráva o podzimu
Teď, právě teď, je tu to psaní
že už bychom si měli zvykat
na mlhy včasné době ranní

noc na horách

Noc na horách
vnoci tam býváme zřídka
raději za dne, za tmy máme strach
kolem se snášejí kosmická smítka

čím dále

Čím dál …
skýmpak bych zůstal, nebýt sám
orvaný strom uprostřed polí
už nevyhlížím, nečekám

vrtošivé léto

Vrtošivé léto
jednou je takové
pak zase docela jiné
proč durdit se na ně

mámení

mámení
svatojánský žernov se točildo večera
červencové noci užotevřely krámky
bochník léta má kůrku křupavou

paběrky v šírošíru

paběrky v šírošíru
i tam, kam nenatáhneš ruku
pramení voda živá
i tam, kam nedospěješ myslí

nad psím hrůbkem

Nad psím hrůbkem
měli jsme pejska, on měl nás
a bylo to tak konejšivé
rád na ty chvíle vzpomínáš

podobojí

podobojí
za letních dnů – za těch nejvíce
někde na konci se tíseň skrývá
jako bys postával u prázdné sklenice

já se mám

Já se mám
dny jsou tu veteší, která se zahazuje
můj čas se nedělí, ani nepočítá
má papírová loď zelení jen tak pluje

jsme prkna, co znamenají svět

Jsme prkna, co znamenají svět
snaživý prospektor pobídnut znovu a znovu
vírou, že jednou pozvedne slzu věčného kovu
propírá už kolikátou misku

gnoseologické zoufalství

Přemýšlení o tom,o čem se ani přemýšlet nedá
Gnoseologická zoufalství
Všechno, co bylo po tisíciletí pokládáno za filozofii, je tak zvaná metafyzika. Což je vlastně fundovaně se tvářící seskupení domněnek, teorii nebo jen historek. Nemluvím teď o náboženství, které je rovněž metafyzikou - směsicí dohadů, výmyslů, pověr a fantazií - a je ryzí a bohatou metafyzikou, kromě ostatního hájenou i násilím před pochybovači.
Filozofie až do časů Immanuela Kanta (1724 -1804) hlásala skoro výlučně dogmata.

Medardovo léto

Medardovo léto
Už bude brzy u vrcholu
valná část je už za námi
dáme se s ním letními cestami

tam a zpátky

kdysi a teď
čas se nám pokaždé zastavil
když růže šeptaly
modrým dnům voňavé plátky

náš svět

Náš svět já a ty
podívej se mi do očí
vydrž aspoň chvíli
počkej až jiskra přeskočí

demagogie na prezidentské vlajce

Demagogie na Klausově vlajce
Neznám větší nesmysl, než rčení na prezidentské zástavě, jednom z českých státních symbolů, že „pravda vítězí“. Je takto ohlupován celý jeden národ, školáky počínaje. Tato povídačka je bludem, který by mohl být označen jako nesmysl století a umístěn do knih rekordních blbovin.
Je jisté, že až se svět vypotácí z univerzálních demagogických kampaní, jejichž cílem je manipulovat s lidmi ryzí lží v rozporu s jejich opravdovými zájmy, skončí toto heslo ihned ve stoupě historie.

narcisy

Narcisy
Kdepak jsou růže nebo kopretiny
patří jim výtka z prodlení
narcisy křehké už se zvedly z hlíny

nářek zahradkáře

Nářek zahradkáře
ani jaro, ani léto, kdo by si stím věděl rady
srezavým rýčem u vrátek do zahrady
zaháním rozpaky, co stím.

na den matek

Na den matek
Vídám tě vmodru májového nebe
z hebkého bytí krajkových par
vtěch jejich věčných hrách

laskavá sklenice

Laskavá sklenice
sklenka je maják na břehu nadějí
vpablescích, které vysílá
skrz úklady života sezoufalci vracejí

Zbědovaná čeština

Zbědovaná čeština
V televizi běžel jakýsi naučný program o zvířatech, pozvali tam dva hosty. Ona v oboru doktorka, on profesor. Asi tématu oba velmi znalí a on i vysokoškolský pedagog, na vrcholu hierarchie titulů. Znalosti obou, které předkládali, byly úctyhodné.

čekání na lásku

Čekání na lásku
je příslibná,ač to skrývá
všichni chlapi by ji chtěli
odhání je, brání se jim

úklid

Úklid
všechny starobylosti zklína
je to všechno jen harampádí
ve kterém žít se zapomíná

s holí v ruce

Sholí v ruce
tu hůl nemám vruce jen tak
rozeznívám s ní pláňky na plotě
za nocí zkouším s níhvězdy počítat

ve dvou

Ve dvou
vydat se ve dvou, žít jen tak má smysl
jít širým světem,sotva bůh ví kam
milostné spojení káže cit i mysl

jarní chvilky

jarní chvilky
dělá nám naschvály, asi ho to těší
když kdekdo znás po jarních cestách chvátá
na čele dálniční známku pro pěší

čarování

čarování
není skvostnějších čarování
nad světlo,co se mihotá
jak hejno jarních bělásků

mnohomluvnost

mnohomluvnost
mlčky a ráznými kroky měřit čas
lepší než trousit planá slova
ticho očistnou samotou okolo i vnás

březen

Březen
tu a tam se ještě zavzpomíná
na zimu, která dotírá a zlobí
tu a tam prudce voní hlína

jarní úplavice

jarní zemská úplavice
té vody okolo a nikdo žízeň nemá
koryta po vrch kalná a těsná
studánky nejsou k napití

Jen nepolibit JIdáše

Jen nepolíbit Jidáše (krimi)
Vhospodě bylo smradu jako na požářišti, které hasili pivem.
“Kam mne to vtáhnul ten chlap. ” napadlo Seiferta, když si poručil pivo a několika dlouhými hlty je měl vsobě.
”Asi to bude nějaký fušer.

únorová středa

únorová středa
tma nepřestává vnoci, ani ve dne
ticho až zkraje vesmíru
kde naše stvoření je dosud kzahlédnutí

Kaluže

zimní kaluže
led kaluží, křehký a polámaný
prsty bys o něj pořezal
praská a skřípe pod nohami

růže pod sněhem

růže pod sněhem
kdo probouzí tu růži pod sněhem
v rohu zahrady za keři ostružin
když dechem jara zachvěla se zem.

co bylo,bylo

co bylo, bylo
všechny staré zamlčené viny
už velkoryse neplatí
jen dávné hříchy škrábnou do krve

rustikální

rustikální
můj dědeček nosil přes rameno
po roli těžkou ďichtu s obilím
hbitým zápěstím dával zrna zemi

o holečkovi

O holečkovi vchlévě
bez víry se nedá žít
od Vánoc do Velkého pátku
pro pokoj vduši, vsrdci klid

noc bezdomovců

Zimní noc bezdomovců
zřídka jim padne odrobina
na škraloup špinavého sněhu
na "žranici" u domovních dveří

pro nás do konce

Pro nás do konce
Málokdy myslím na to, že se ztratím
a cizí bota jednou rozvíří můj prach
natakové věcipříliš nedbám zatím

do moudrých dálek

do moudrých dálek
do moudrých dálek
ty pustiny jsou všude dokola
hledáš v nich cestu kblízké duši

noční toulání

Noční
nespím a nespím, nemohu
zpelestí slyším její dech
kreslím ji prstemna ojíněných sklech

Tak nám umřel

Tak nám umřel prezident
Smrt je strašidlem, které na nás odněkud vykukuje po celý život. Bojíme se jí, snažíme se na ni nemyslet, trpíme, když někde někoho odvedla na věčnost – zvláště, byl-li to někdo blízký a stalo se tak předčasně. Jak člověk stárne a bere rozum, připadá mu smrt, hlavně ta, která pleje a všechno, co už si své odžilo, vytrhává, přirozená. Navzdory všem rozumovým důvodům a potřebě zubaté člověk zní vždy má úzkost a strach.

je to na mašli

je to na mašli
odkud stím začít, zekteré strany
a kam se skrýt, aby mne nenašli
můj účet není vyrovnaný

najít si cestu

najít si cestu
ztratit se vmlze, splývat s ní
plout jako ona bez cíle
lepkavá,vlhká, studená

nad splavem

Nad řekou
všechny ty podzimy za námi
odešly po špičkách, skrytě a tiše
mrazivým přítmím, lesními cestami

zítra

zítra
když prostopášný vítr plení
je kumpán náš a my mu nebráníme
vždyť záhy už se všechno změní

do jara

do jara
každého podzimu sobě se podobá
ta trocha tepla, co se uvnitř tulí
po tom co sepsali jsme preambuli

inverze

Inverze
když slepé dny šedý zákal trápí
tma stává se školní tabulí
holý strom na ní kreslí klikyháky

korálky

Korálky
koupím ti laciné korálky
na drahé šperky nemám
vždy jsem byl chudý

smutný život

smutný život
sám vsobě nosím útrapy a žaly
sveřepé vojny vedu snimi
úsměvné časy mne nepotkaly

ještě jednou

ještě jednou
listí se točí ve spirále
svrchu do průzračného ticha
vrbiny voní aspirinem

A´t si prší

Ať si prší
Bůh dešťů točí vodní mlýnek
studené kapky z arktického ledu
crčí do zlatotřpytných sklínek

prázdný vlak

prázdný vlak
ten vlak nás vezl vradovánkách.
teď pojednou je prázdný.
vposledním voze ještě křepčí blázni

za mala

za mala
za vysokými horami,
černými lesy,
divokými řekami

smrt starého stromu

smrt krásného stromu
starý strom umřel, smekněte
a skloňte hlavu vrozjímání
pokorně vtiché pietě

kolovratná

kolovratná
ze hřmění věčného díla
se stalo ticho všech tich
činorodé léto se proměnilo

říjnová

říjnová
vedeme malá zlobná klání
která jsou zcela bez důvodu
ostnatí jako šípky vstrání

mámivé září

Mámivé září
stíny se dlouží, dny se krátí
kostelní ticho, slovem je mlčení
svět z poetických meditací

hořkost

hořkost
touláš se šerem, vyhlížíš nový den
na sklonku srpna zrána bosá
kdy už se léto setkává s podzimem

zpráva o létě

zpráva o létě
na duchaplné verše to není
spíše na hloubavé přemýšlení
a odříkání modlitbiček k létu

před prázdninami

Před prázdninami
jsme zmíry, jak to utíká
v remízcích kvetou jeřabiny
děti už půjdou na prázdniny

Svět jsou jen řeči

Svět jsou jen řeči
svět snámi nakládá vždycky
jak sám si zamane
je zhlásek slov a vět

na počátku

na počátku

Máš na vybranou, jako na tržišti
bezcenné cetky do almary

Sysifos

Sysifova štace
jak stárnu, smysl všeho hledám
člověka v prostoru, čas je naléhavý
od tajemství odehnat se nedám

ritornely

předjarní ritornely
co právě je, je jenom prozatím
prozatím víc, než v zimě nebo v létě
chodíme za ruce, snad tě neztratím

bojím se o tebe

Bojím se o tebe
když se tvé ruce kladou k spánku
zvídavý soumrak hvězdy rozžíná
když otevíráš oči za červánků

Trápení s časem

Trápení s časem
Můj dědeček, narozený ještě v devatenáctém století, vzpomínával dob svého mládí. Byl to kmet zahrnovaný naši úctou a obdivem. Neodporovali jsme mu proto, když říkal, že tenkrát to bylo ono a dnes už to nestojí za nic.
Uplynulo půl století a vzpomínání na staré dobré časy se stalo i mým údělem.

staré stroje

Člověk stroj
když už je prázdno všude okolo
osudová spoušť,generační pustina
kdo ještě přežívá, je na všechno sám

březnové mlhy

březnové mlhy
březnové mlhy, pára v kuchyni
pod pokličkou se vaří jaro
teplé svršky zpátky ve skříni

pršky

Pršky
bude jich trochu, už docela málo
jak z cukřenky na buchty babiččiny
bílých pršek, co zvěstují jaro

chléb a sníh

chléb a sníh
můj dědeček nosil přes rameno
po roli těžkou ďichtu s obilím
hbitým zápěstím dával zrna zemi

sny

sny
pablesky hasne noc a my jsme na odchodu
vyhnání svými sny, co se hned rozplynou
pili jsme celou noc jen pramenitou vodu

Únorový déšť

Únorový déšť
Za zimní nepohody z nebe smutek padá
vymýšlím slova tobě k polaskání
vybírám taková, co máš ráda

zbytečné

zbytečně
být užitečný se mi nedaří
chtejě být k užitku, byl bych na obtíž.
nudou se zalykám, nemaje důvod

nejtišší

nejtišší
ať kdekdo říká,co si říká
mé uši na to neslyší
laděné tichem v Jeseníkách

o slušnosti a neslušnosti

O slušnosti a neslušnosti
Karel Čapek se v jednom ze svých článků pro Lidové noviny ze třicátých let minulého století zabývá i vnějšími projevy tehdejší morálky. Tentokrát nikoli občanské a politické, ale morálky nepřenesené, jako modelu chování, k němuž patří hlavně intimní pohlavní praktiky. Té morálky, jež se vztahuje ke slušnosti paní a dívek a též pánů. Je to odvěký způsob chování, ona klasika, co ukázat, co skrýt, na co se podívat, od čeho zrak odvrátit, jak zacházet s nahotou a jejími excesy, jak ji šířit nebo nešířit slovem, písmem i obrázkem.

sama zima

sama zima
nohama křupou skořápky
ty, co je snesla slípka bílá
okolo všude hebká srst

jeden den

jeden den v lednu
hluboká modř až k závrati
safíry rozsuté do bělostného třpytu
v galérii plenérůse neplatí

vzpomínky na jaro

vzpomínky na jaro
až zazurčí z ledů a sněhů
pramínek studený a tenký
naberu ze strmého břehu

za zimní noci

Za zimní noci
vpůlnoční tmě na břehu moře hvězd
vzhasnutém městě jen dvě okna svítí
úklady strojím, jak nezůstat sám

jen chvilka

jen chvilka
závoje z modrošedých par
vznešené luně přes ramena
o slunovratu svatá noc

modré vánoce

Modré vánoce
budou-li bez mraků, budou-li bílé
mrazivě teskné a modré nad horami
třpytivé za nocí, jak za cest k dávné milé

byl bych tě nakreslil

abych nebyl sám
chtěl bych tě nakreslit, udělal bych to rád
průpiskou, pastelkou, tuší i temperou,
kreslit však neumím,umím jen milovat

kolovrátek

kolovrátek
všechny barvy se někam ztratily
déšť spolu s kouřem a poletavý prach
nemám rád černošedý svět, ani na chvíli

kouzla krásy

Kouzla krásy
tak to mám rád a vždycky zpomalím
když kráčí přede mnou a kroutí boky
důvody nehledám, asi to bude tím

Člověk, to zní blbě

Člověk, to zní blbě
to, co snad je, je jen prozatím
na dlouho ne, jenom na chvíli
život je plný otázek, jak s tím

opilost

opilost
opilý bývám tu a tam
to když nechci být jasnozřivý
vtu chvíli jsem primitiv a kmán

v bílém

v bílém
v lepkavých dnech jsme vyhlíželi sníh
čistý svět v bílém povlečení
hledali naději v samých trápeních

pře d adventem

před adventem
uzamčeni uvnitř, jenom sami sebou
pod nebem, které se nám skrývá
i v horkém dechu ruce zebou

jdi si po svých

jdi si po svých
nesedej ke mně ke stolu
mé víno zkysalo
nesedej se mnou u stolu

povzdech

Povzdech jinocha
Nemohu usnout, nohy mne studí
nervy mi berou skromné spaní
večer se převaluji, ráno se neobudím

lyrika

lyrika


píšu ty básně a nejsem si jist

co mi stačí

Co mi stačí
stačí mi jenom okrušiny
drobečky štěstí, abych žil:
zaháněl denně hořké splíny

modlitba

pokora
mlčky rozjímám v prázdném kostele
hledaje Boha v posvěceném tichu
bílými křídly pod klenboušelestí andělé

být, či nebýt

Být, či nebýt
jak v letokruzích plyne čas
čteme si svůj osudový kredit
hroby jsou plné pozůstatků z nás

zbytečno

Zbytečno
studenou zakryt tmou hvězdy vyhlížím
jenom ty na nebi, jež rozechvěly dálky
zakloněn v úžasu medituji a sním

Z vůle Boží

Z Boží vůle
Dnes křížky na hřbetě nepočítám
jen zlomyslné smutky potom straší kolem
není to k ničemu a nevede to nikam

říjen na horách

v říjnu na horách
příval nostalgie zraňuje a bodá
až někde na dně prudce bolí
čekáš, že lék ti někdo podá

Proč ti to říkám?

Proč ti to říkám.
vtvých očích vidím celý svět
i pro mne je tam vkoutku kousek místa
dívám se zdálky, vyznat se ti chystám

nemohoucí svět

Nemohoucí svět
Všechnu globální a ponižující nemohoucnost současného světa prozrazují poměry v Severní Koreji. Jakýsi odpuzující typek vuniformě prohlásil, že „stát jsem já“ a ze všech bludů,které se rodí vjeho poškozeném mozku, učinil absolutno. ZKorejců pak několikamilionový houf svých rabů a tajtrlíků, kteří vědomí si smrtelného nebezpečenství zkaždého pokusu vzpouzet se, byť pouhou grimasou, pomatenému samozvanci, volí raději život vurážlivém ponížení.
Cesty kdiktaturám jsou si vlidské historii nápadně podobné.

vrtkavý podzim

vrtkavý podzim
zezlátlé listí, omšelá rekvizita
vrtkavý podzim v mživém smutnění
rok za rokem, člověk vtom lítá

po kapce kapka

po kapce kapka
po kapce kapka do zkumavky,
horký vzkaz tvého těla
neskryješ nic, i kdybys chtěl

mařinka

mařinka
Předmluva: je to už jenom vzpomínka na léto, nevadí, budou další
mařinka vonná, to jsi ty
léčivý věnec uvitý

na nádraží

na nádraží
čas je tu těkavý
a nosí jméno „pak“
odjíždí z nástupišť,

mokré štěstí

mokré štěstí
po vedru, jež nás utrápilo
a rdousilo ryby v plytké vodě
přišel úlevný noční déšť

moc

Moc
ta její krása bere slova z úst
je toho málo, co lze povědět
raději dívat se, než planě blábolit

srpnová mše

srpnová mše
Předmluva: jako ve venkovském kostele

potopa

Potopa
jako když celé nebe brečí
takové deště seshora se řinou
voda se dere vnespoutané zteči

zázrak života

zázrak života
podmaněn zázrakem početí
svěřuji zemi, od jara do podzimu
cibule, semena, kořínky a hlízy

na pláží

Na pláži
slunce miluje mladé ženy
a jejich pleť vláčně snědou
cestičky našeho okouzlení

popíjím

popíjím
popíjím z láhve léta
kdopak si zavdá se mnou.
bylinnou hořkou,vodku i zelenou

lítost

lítost
ještě se stále ohlížím
za dívčí krásou, jež mne míjí,
leč metronomy krůčků znějí

kaňka

kaňka
Vreklamách supermarketů zahledl jsem tuhle velkou nabídku školních potřeb. Už dávno to není sezónní záležitost. Regály jsou plné důmyslného psacího náčiní . Každý, kdo prožil školní časy za nedokonalých per,inkoustů a stálých úkladů zlomyslného prasátka, může jen tiše a bolavě závidět.

na toulkách

Na toulkách
se skrojkem vchlebníku a sklenkou kořalky
dal jsem se na cestu létem
kde jsem vzal odvahu pustit se do dálky.

týden v kalendáři

Týden v kalendáři
když otočíš list za předchozí stránku
je náhle suchou střídou dalamánku
co bylo, bylo, navždy ztraceno

léto na druhou

Léto na druhou
měsíc, či dva – více jich není
úžasných letních chvil
za nic na světě nevyměníš,

ptáci a lidé

Ptáci a lidé
oni jsou, jak je stvořil Bůh
stále stejní, a to k životu stačí
létat si jak přikázal

důvěrné

Důvěrné
jako když hořel palác nad Prahou
tak prudce planou tvé vlasy
uhranut plameny jenom se dívám

za jarního deště

Za jarního deště
loudat se s tebou na záhumí
v dešti tě hladit, tak jak on to umí
dotýkat se tě horkou dlaní

na chvíli

na chvíli
z úst se po čase poztrácejí slova
nejdříveta, co pohladí i bolí
slova o citech (lásce i nenávisti)

všední jaro

všední jaro
čas ve spirále šlape na paty
jaro se svátečně převleklo do zelena
kolik jsem prožil takových svátků

zběsile hvězd za jarní noci

zběsile hvězd za jarní noci
žijeme vlastními smyšlenkami
svou fantazií, nic nemá vlastní děj

jedna historie

jedna historie
Milovali jsme se vždy a všude
tu rozpustile, tu plačky
nedbali ničeho, co bylo, je a bude

počátkem dubna

počátkem dubna
prsty lepkavé pryskyřicí
ústa plná voňavých chutí

marnost

Marnost
nosím si smutek po lese i poli
vtom toulání jsem svůj a sám
proč a nač svěřovat, co bolí

co je láska

Co je láska
láska je prudký jarní déšť
jakého jsme se nenadáli
ty kapky známe od dávna

staré knihy II

Staré knihy II
jsem přítelem antikvárních knih
žloutnoucích listů, omšelých přebalů
archaických slov, vět skrytých v nich

staré knihy

Staré knihy
jsem přítelem antikvárních knih
žloutnoucích stránek, omšelých přebalů
archaických slov, vět, ukrývaných vnich

nářek chudáka

Povzdech tuláka
Nejhůř je v březnu po půlnoci
teplo a světlo za okny nad námi
alkohol přítel náš i genius loci

obleva

Obleva
na splavu melodické hřmění
řeka hlučí, burácí a zpívá
mrazivé ticho bylo k nesnesení

zima bezdomovců

Zima bezdomovců
zima se počuráva, jak míjí její čas
teď už se zdá, že má odzvoněno
každý verš o ní je uzlem na provaz

sami pro sebe

****
Sami pro sebe
uvidíme se, až nebude sněhu
uslyšíme se za březnového tání

inverze ve městě

inverze ve městě
šedými lepkavými šmouhami
zmazala svět pod obraz boží
hýří sivými barvami

pýcha predátora

Pýcha predátora
hned po tom, co to skončilo
utřel jsem ústa hřbetem ruky
všechno,co bylo, nebylo

na ústup

Na ústup
skrývat svá trápení, to u chlapů se nosí
tu slzu nechám stékat po dveřích
není to pláč, jen povzdech strochou rosy

čekám, až odletí havrani

Čekám, až odletí havrani
Dost bylo zimy, miláčku
přehršle, troška, ždibec, špetka
ať je i pro jiné, jsou-li tak na dračku

zima všech naději

zima všech nadějí
lazurit shůry všude po ruce
z nouze vyzáblé srny v závějích
jedle - barokní panenky v paruce

Leden v Jeseníkách

den v Jeseníkách
teď, právě teď, holdujeme bílé
a mrazivému třpytu s dálkami
hrajeme si tu rozpustile

pustina

pustina
ledová pustina je nemoc
na kterou nejsou žádné léky
holými stromy sténá svět

chandra

zimní chandra
ve starém ušmudlanén bistru
vyčichlé pivo si dávám
jako z pláten starých mistrů

sonet ke konci

sonet ke konci
v rozpacích stálých přemítám
kudy a kam teď ke konci se dám
aby to ještě smysl mělo

O rovnováze

O rovnováze
Na parapet se mi posadilptáček a zvědavě nakukoval do sednice. Rehek zahradní. Phoenicurus ochruros je jeho latinské jméno.
Byl jistě chvilenku po vylétnutí z hnízda.

Není co pochopit

Není co pochopit
Vím od kdy, vím odkud, nevím kdy a kam
víc nechci znát, k čemu by to bylo
od nebytí k nebytí smířen, víc nečekám

nic si nemaluj

Nic si nemaluj

máš na vybranou:
zda s ostatními na podiu a v sále

stalaktity

Stalaktity
z okapu střechýl, křehký a studený
ze srdce rampouch ledově slzavý
chvíle tvých doteků horce jej roztaví

K čemu to divadlo?

K čemu to divadlo.
Když napadá sníh a vlastně i když není
zakrýváš svět kabonivým sněním
vprostřed hvězd skvostné fantazie

už záhy

umíme být spolu

umíme být spolu
tápeme, bloudíme v lepkavé nepohodě
podzim nás tlačí podpatky do hlíny
v kalužích na cestách, ve studené vodě

vrtkavý podzim

vrtkavý podzim
zezlátlé listí, obvyklá rekvizitaponuré palety mživého smutněníčlověk v tom každý podzim lítábylo, je, bude, to se už nezmění
blátivou cestou od kraje ke krajipo zemi odrané, co v nepohodě sténáa to je počátek, ještě nás čekají halasné plačky a smutnička ubrečenávšechno teď voní trpkou vůní hlínyjenom se nadechnout hořkého tlenívrtkavý podzim, každou chvíli jinýbarevná symfonie odcházení
9. listopadu 2009.

když pán Bůh ještě míval blechy

Když pán Bůh ještě míval blechy
Anotace: a byl srstnatý
To jste čekali, že by člověk mohl někdy žít bez Boha, nebo někde s božím kastrátem v určeném omezeném prostoru a čase. Takové „nápady“ může mít jen tvor krutě nechápající smysl Boha. Vždyť člověk bez plnokrevného božího imperátora a rádce by sám sebe zničil divými manýrami. Utýral by sebe i okolní primáty krutou zvířeckostí.

návrat

návrat
Proměnila ses ve vzpomínkáchv torzu mé zvětralé pamětikdyby ses nečekaně nezjevilauž nevěděl bych jakás tenkrát bylaza devatero řekami časujsi jiná, nová, oba jsme už jiníposetí jizvami vrásnění v povětrnu měníme se v stínyve slunci nízko nad zemiprohřešili jsme tolik časuzmoudření je útěchou stáříjsme hloubaví a přemítavě ryzínezkoušíme nic, co už se nepodaří15. října 2009

hry

Hry
všechno jsou jenom hry - velké nebo malé
poctivé, falešné, prosté i dokonalé
hrajeme všichni, nemáme na vybranou

slovo a svět

slovo a svět
řeči, co se vedou, jsou stále dokolajen proto Bůh dal lidem ústabez nich by země byla doholaněmá, nesličná a pustájsou jenom rozumy a smyslyčich, sluch, doteky, zrak, chutěje to, co vnímá, říká a myslivše ostatní strmí nepohnutěa tak je nebe, slunce, déšť a hlínaradost i smutno, mžitky před očimavítr nad pevninou i mořembolavá duše, jíž nazýváme hořemBůh tvořil sedm dnů, nám milion je málo,všechno kolem je slovy vykoupenos velkým fortelem, aby za to stáložít ve světě, co nosí naše jméno11. září 2009

sucho

Sucho
potůček zívá z kamení
a kde je voda. slunce si ji vzalo
zůstaly slzy v prameni

v pět ráno

v pět ráno

trháme zlatou zářijovou kytici

Děvčata

Děvčata
děvčata zrozená z božské fantaziemimozemské dílo, nebeský dar pohlédni na ně a víš, která bijemelouch stvořitele, jehož ses nenadaludělal si je pro sebe - a udělal je krásnétak, jak má být každé dílo božípři takové práci se s rozkoší tvořikdyž dříve zraňoval se o trní a hložíděvčata. co je ve vás léčivého sněnízázraků, kouzel, a jsou navždyckysvět zešedne, nejste-li k dostiženía chlapi vypadají bez vás komicky15. srpna 2009

zářijové bolístky

zářijové bolístky
čas napjatý na skřipci zvěrokruhudny z breviáře nostalgických písní po polích paběrky ptáků i lidía jen ty příběhy, které si člověk vysnína sklonku léta modrým krepdešínemvzdaluješ se mi stále vícaž nakonec se nenávratně minem“v šeru podzimních plískavicléto, mé léto, jak rychle se ztrácído poetických mlh a hvězdných meditacíhořkých odchodů, bolavých loučení tak stojí psáno, nic se nezmění31. srpna 2009

chvála hospod

Chvála hospod
ve žhavém létě místa k rozmaru oázy spočinutí v moři nepokojeléto, co léto, dát si postarustudený doušek ve výčepu vstojetu a tam pod klenbou šeptajících stromůco lístky zelené střásají do pitíve svitu měsíce, co přidává se k tomua uncí stříbra rád nám posvítítoť naše léto, jak ho máme rádiúporné dlouhé toulky po krajipo hospůdkách, jež utiší a hladía oddaně už na nás čekají(12. 8. 2009)

prvního srpna

prvního srpna
krásné léto si vezme slova z ústta krása umlčí, proto držíme půstnenalézáme slov, které lze vyslovitraději mlčet, než plané řeči mítnení to čas, co výřečnosti svědčí je to čas mlčení a přemítánínení to čas, co velkým slovem léčíčas tiché pokory a díkůvzdáníje toho tolik, co je ještě k dílua není teď na oprýskané řečiani důvod předvádět hrubou sílujsme ti,co před svým bohem klečí(1. srpna 2009)
KRITIKY

šťastné slepičí stáří

šťastné slepičí stáří
Po celý život dřely na panském, internované v nevlídném prostředí drůbežáren. Neznajíce slunečního jasu, ani hojnosti zelených vesnických dvorků snášely vejce na podestýlku, nebo na kovových roštech a pod umělým světlem. To bylo vše, co znaly. Napít se z korytek, zobnout z krmítka a přetvořit to v sobě na vajíčka.

léto u nás

Léto u nás tady se nevítězí,ani neprohrávásem nechodí nouze,ani světská slávaticho je tichem v prázdném kostelekaždý si lehne,jak si ustele slunce se tu a tam zdráhámraky mívají na kahánkuve starém herbáři najdeš správnou stránkuzda kostival, tymián nebo majoránkuopojen dechem kamenitých stránípoložíš hlavu do kořáníležet a snít, nebýt a býtaž na věky,až do skonání(20. července 2009).

opuštěné narozeniny

opuštěné narozeniny samotu topím v alkoholusám sobě připíjím, odevzdán spleenunikoho nemám, s nímž bychom spolupozvedli na zdraví léčivou tekutinubratřím se s kořalkou sámdává mi svobodu a dobré snyv objetí s ní vznáším se dálkouvolný a krásně nezvěstný
ničeho není, co by mělo smyslnapadá mne, když u ní zapomínámpití mi dává dobrou mysla odvahu vytrácet se jinamdaleko, odkud je to tu jen zdánívybledlý akvarel, kamuflážsvět,který nestojí za vynesené spanía zoufalství nad ním má opileckou tvář17. června 2009

chvála zahálky

Chvála zahálky


Nemyslet, sedět, zírat do prázdna

noc s chřástalem

Noc s chřástalemuprostřed medové tmy naléhavěhrál na nástroj s jedinou strunou na letní louce ukryt v trávěa vesmír voněl jeho kalafunounaslouchali jsme horskou nocía byli tiše, jak lze jenom býtmy a ten pták, genius locičarovných chvil, co nelze uchopitptačí hlas stoupal mezi rozmarýnyztrácel se tak, jak se mlha ztrácímé ruce chvěly se a míjely se s tvýmikdyž jsem tě pokoušel milostnou adorací11. června 2009

přelétavá

Přelétavá
Lehce se dotkla mého ticha
zamčeného na sedm zámků
jako by zaťukala prstem

květen ve dvou

Květen ve dvou
po dlouhém snu budíme se spolu
oba se vracíme z daleka
venku je ptačí muzikální den

čas je pacholek

Čas je pacholek
vzpomínámpo troškách, aby to nebolelonostalgie dávných dob pálí i studíjako když člověk prospal celý života na konci se na chvilinku vzbudilvšechno, co bylo, dávno je to tamhluboko uvnitř něco málo zbylodívám se zdaleka a vzpomínámčas je pacholek, ta spoušť je jeho dílomým věcem je už stovka letzestárly se mnou a já s nimiproměnily se v hrbolaté rýmyteď už jen z dálky mlčet a okounět8. května 2009

Batistové lásky

Batistové lásky
i rosa se dnes rozvoněla
jen sejít zcesty do trávy
každičká krůpěj ztvého čela

na svatého Jiří

Na svatého Jiří
sám sobě klaunem někde bokem
vždyť není důvod nebýt veselý
jaro je v ráži a každým krokem

náš úděl

Náš úděl
Tak to je a nebude to jiné a všechna proč a všechna protokončí truchlivým poznánímjsme na to krátcí, my to nezměníme
tak to je a tak to zůstaneněkdo už rozhodl na věky věkůa naším údělem je mlčky držet krokbyť by to bylo tisíckráte k vztekunemáme slovo, jsme tu jenom k tomu . a vlastně nikdo ani neví načpro něčí rozmar můžeme si vybratvyjde to nastejno – smích nebo pláč
16. April 2009 (Neutraubling)

za šera a za tmy

za šera a za tmy
nemám rád lampy, raději šerov zapadlých koutech plných romantikyna hřbitovech za kamennou zídkoukde slýchat tichý pláč a vzlykyzbožňuji tmu, když po špičkách vcházíčernými fábory strojí zimostrázya pak se kolem strašidelně šířía vplétá stíny do hřbitovních mřížíšero a tma - jsem s nimi rádkdyž slunce smaže světla i stínyve tmě a šeru jsem mezi svýmiv hlavě se rozezní mollový prstoklad(8. dubna 2009)

Saturn se toulá

Saturn se toulá
Saturn se toulá mezi stálicemi
dubnovou teplou tmou
být jako on kočičími kroky

nechvátej

Nechvátej
stane se, že se zastavíškdyž všechno jsi už podepsal veškerou minulost vydávíšz místa se ti nechce, ani krok dálzdráháš se, stojíš jako mula- i ona snáší bič, aniž by se hnulaz hlubin tě pohání, tak to býváozvěna tympánů podmanivánedej se, nechvátej, není kamnechtěj být první, byl bys sám(24. března 2009

pocákaný čas

Pocákaný čas
pocákaný březen, cvrlikavá voda
ze zpěvných okapů se řine
nelíbaná sluncem, ještě nezkušená

Pravda o Slezských písních

Pravda o Slezských písních
Petr Bezruč je již více než sto let ze základních hodnot národního českého kulturního povědomí. Vybrané verše a strofy z nejslavnějších básní Slezských písní znají i ti, pro něž poezie jsou jenom neužitečné povídačky. Lidé, co mají jen trochu kulturního ponětí, vnímají už hodně přes století vzpurný výkřik člověka v nerovném světě bohatých a chudých a v nerovnám světě utlačovaných a utlačujících národů. Slezské písně jsou a vždy budou skrze svou syrovou vášnivou přirozenost v evropské literatuře něčím zcela výjimečným.

ulitba

Ulitba
okolo řeky vlhké ticho že ani stromy slyšet nenícelý svět z lepkavého mžení březnových dešťů a par ozývá se jen voda divávysoká, dravá mezi břehya nad ní pták, který tu zpíváa ladí nástroj vysokými tónyv tvých plavých vlasech krůpějesluneční sadba, která nevyrašítřpytivé znamení a nadějeulitba bohyni a uctění tvé krásysvět patří nám v březnové nepohodějde jaro krajinou a my se dali s nímlhostejní k nečasu a nepřející voděoddáni jen svým tajemstvím7. března 2009.

jaká je zima

uteču

Uteču
Jsi pichlavá šípková růže
mé krve nemáš nikdy dosti
snažím se nějak přežívat

jako když

Jako když
Jako když hledám kaménky v řecehledám potěchu na zemitěkavé červánky po vodě, co tečeprchavou vidinou vzdalují se mijako když ladím staré houslena které bych chtěl hráta první struna prozradímůj těžký prstokladtakový je můj životnenápadný a tichýpln poctivého blouděnídobrými skutky a hříchy(21. února 2009)

flaušoví darmožrouti

flaušoví darmožrouti
Počátkem týdne jsme měli nevzácnou příležitost sledovat prudký výron sociálně demokratických potentátů. Stačilo zmáčknout kterýkoli knoflík rádia, televize nebo internetu a hned se z nich hrnuli prominenti pseudosociální politické tlupy a dělali bu bu bu na všechny, kdo to nestačili honem vypnout. Oni jsou směšní vždycky, zvláště jejich kakaový šéf Paroubek, míša kulička Škromach, křiklavý chazar Rath a krsek Zaorálek – ten poslední vlastně ani ne, protože ten je vždy odporný svou přemoudřelostí a vřískavými glosami k čemukoli. A čím to byli tentokráte takzvaní socialisté směšnější než bývají obvykle.

zamrzlo

Zamrzloprázdno je těžká chorobana kterou ani nejsou lékyholým stromům sepodobáv lednu na březích zmrzlé řekyčeho bychom se chytilia vedli nad tím duchaplné řeči. ne na dlouho, jen na chvílinad suchou kytkou, která jindy léčíjak spláchnout z duše zimní splínkdyž voda je na sedm zámků. hvozdem se prodrat zavátýma sekeru vzít s sebou na studánku14. února 2009

romantika

romantika
slunce zapadne za chvílihvězdy a purpur, divák si zvykáodchází všednost každodennanastává noční romantikapřed tím, než bude tma a ticho útulný plamének zažhnout stranounajít si voskovou svíci v šeruvzbuzená strašidla, ať tě neuhranoukde tvého světla do dlaníje svět, co je jen tvůjsvět , který skrýváš v ústrani kde vše se ostýchavě tulíty na mne, já na tebe čekámcesta je dlouhá, ušli jsme půliloudavě bez cíle, jen tak někam9. února 2009

u nás na horách

U nás na horách
ty kytky, po kterých jsem šlapalchudobky, violy, pampeliškyrostly a rostly – nedaly sepán Bůh jim držel palec z výšky po léta letoucí chudoba horských jara srdce bolavé a věčnost za večerů a na rtech sůl, kterou jsem polykala plaché oči srn v aksamitovém šeru závratně opojen neslýchal jsem anico věčná krása hor varovně mi šeptájak moc to utíká do šera vzpomínáníteď bolavě to vím, když už se nikdo neptá3. února 2009.

zvony

zvony
byli jsme odlití jako zvony
zacházíme svým určením
každý jinak a dle své míry

naděje

naděje
v každém smutkuv každém hořiaž na samém dněvyklíčí zrnko nadějeněkdy jenom jednoněkdy je jich více každý se dočkákdo vydrží a počkáa úkradkemneupíji ze sklenice(21. ledna 2009).

až na věky

Až na věky
když vyjdu si do městské zimy
chodidly drtím jinovatky
moc nenachodím a jsem zpátky

bez tebe ne

Bez tebe ne
bez tebe ne. na co by to bylo.
byť bych se vznášel věhlasem
i o polednách by se kabonilo

Zima v papučích

Zima v papučích
studená psaní nosí listonoši ve sklepě mrznou jabka v košizima je naše nová bytnázle dotěrná a neodbytnápo každém náhlém ochlazeníkdyž od severu prudce foukápadá sníh, krásný k pohlazeníbílá a hebkákrupičková moukaneradi zimu, byť i není dlouhályžaři na horách ji rádi majímy skrýváme se v papučích a snechv nichž jarní ptáci nám už cvrlikají8. ledna 2009

schůzka, která nebyla

schůzka, která nebyla
Když nepřichází, nejblížeje měsíc mému vyhlíženípomáhá sestoupit z kříženedospělého utrpení
zvuky mých osamělých krokůsem a tam a zase zpátkyv tichuskřípe zmrzlý sníhjak lepí se mi na podpatkysmysl té schůzky docela se měnív té zimní kráse je to jinátouhu vystřídá zlhostejněnína to, co nebylo, se zapomíná7. ledna 2009

má poezie

má poezie
Něčemu naslouchám, něco neslyším rádpak o tom píšu a špička péra skříperadost i šrámy; musí to za to státabych se svěřoval, což všichni dávno víteodvážně do hlubin, pak zase nahoruto věčné toulání dávnými krajihledat a chtít bez konce, bez hranicnebudu nikdy z těch, co si jenom tak hrajíto jsou mé verše, takové jsou mé rýmyněkdy mne rozpálí a jindy jenom studíkdyž je mám u sebe, cítím se mezi svýmitiší mne docela, nebo mne krutě budíživot z mých slov - jiný už nebudestál bych tu bez něj, jak svatý za dědinoune, nejsem plačtivý, nežehrám, osudetěšímse na pár roků, které mi ještě minou2. ledna 2009

na kaluži

Na kalužiněkdo tu stvořil skluzku hladkoupřímrazky, sněhem, jinovatkouzkouším tu jeho mléčnou dráhuhladkých dlouhých deset sáhůsnažím se vystřihati pádůpo kterých sytě modrám vzadu svět často skrze barvy vídámněkdy i celé spektrum střídám v hlavě mám hvězdičky a zářejak na hvězdárně u hvězdářeboule vždy sotva zatlačímjsem špatný bruslař, je to tíma že tu nejsem první, paneto dělá ten můj inventářsto roků prošoupané botya staré sáněrozvrzané
(20. prosince 2008)

tiché dny a tiché noci

Kdyby si lidé neudělali hodiny a kalendář, nebylo by času. Nebýt prostorových měřidel, nebylo by ani prostoru. Stejně jako není matematika, když není nikoho, kdo by počítal, není času ani prostoru, když není lidi, co by je poměřili a konstatovali. Chaoticky by se pohybovali bezprizorním světem a nepodařilo by se jim zorganizovat život ve společenstvích, na která jsou zvyklí a která potřebují, neboť jsou podmínkou jejich lidství.

přání

PřáníListy vkládané do obáleklepení známek, štemplovánía svět je rázem plný přáníco poputují do všech dálekDáme těm psaním poslechnoutisvá srdce, která prudce bijíať stanou se na té poutivlídnou sváteční poeziíAž každé z nich se dotkne hvězdjež sestupují smavou nocípoloží přání na pelest:aby jen láska vás měla ve své mocivšem mým poetickým kamarádkám a kamarádům;nastal čas rozjímat a radovat se

vade mecum

vade mecum
Pod tvým pádem do hlubinje ničivá zemská tížegravitace, co tě táhnestále hloub a stále nížeze dna bolestivých pádůuž znáš hořkou pravdu bytíkdyž ti supi klovou játraa slunce jim k tomu svítíod počátku do konce žiješ podle smolných knihzdalipak to stojí za to býti drobným dějem v nichzdalipak to stojí za tovésti osudové sváry život není k přemýšlení jsou to samé láryfáry3. ledna 2009

na kaluži

Na kalužiněkdo tu stvořil skluzku hladkoupřímrazky, sněhem, jinovatkouzkouším tu jeho mléčnou dráhuhladkých dlouhých deset sáhůsnažím se vystřihati pádůpo kterých sytě modrám vzadu svět často skrze barvy vídámněkdy i celé spektrum střídám v hlavě mám hvězdičky a zářejak na hvězdárně u hvězdářeboule vždy sotva zatlačímjsem špatný bruslař, je to tíma že tu nejsem první,paneto dělá ten můj inventářsto roků prošoupané botya staré rozvrzané sáně(20. prosince 2008).

škarohlíd

škarohlíd
na dně mých veršů prosincová tmakalich hořkosti v zákrutech všech rýmůkdo smát se umí, ten se másmát se s ním. to neumím. jen trpce závidím mu jsou kolem blázni, všichni rozjařenímračit se, hudrovat je prý pro chlapy jistě však příliš moudré není chechtat se v lodi, jež se potápípřesto je lepší mít za komediinaši hru o život, co je tak svéráznásmutky a zlobu zapomenoutsmát se hned, být třeba za blázna7. prosince 2008.

blahobyt

blahobyt
není kam spěchat, když se stmíváještě dřív, než se rozednítma nevrlá a nedůtklivávždyť jsou jen noci, nejsou dnyvítr nás žene do hospod a ani příliš nemusíi bez něj se tam dobelhámei když jsme dávno na kusyžárovka na drátě se chvějenad pivem, které vyvětralo poslední mince v kapse hřejechudým ke štěstí stačí málo(8. prosince 2008)

na kopcích

na kopcích
je snadné nahoře nikoho nepotkatnikdo sem nechodí ,nikdo nic nehlídápo temných kopcích vlhký chladaž někde v dálce všechna lidská bídatu vládne vítr všemi svými hlasya s dechem velehor vůbec nezadá sijsem dálek dychtivý jako on dokořánkrásné být neviděn a nikým nepotkántady mám rád hnědou barvu hlínyzelené jehličí lepkavých sosenjsem tu sám sebou a přesto někdo jinýtady se po troškách dovídám, kdo jsem. 10. prosince 2008.

Půjdem spolu do Betléma

půjdeme za šerých adventních dnů
cesta do Betléma je daleká, pane
půjdeme za hlasem víry své
která nás povede a nikdy neustane

někde

někde
řeka tu neteče a nešumí tu les,svět pcháčemosetem obrůstá. staleté duby míří do nebes. kladeš mi prsty na ústa.
budu už mlčet, je-li to tvé přání.

tenkrát

někde
řeka tu neteče a nešumí tu les,svět pcháčem osetem obrůstá. dub solitér zamířil do nebes. kladeš mi prsty na ústa.
budu už mlčet, je-li to tvé přání.

tenkrát

někde
řeka tu neteče a nešumí tu les,svět pcháčemosetem obrůstá. dub solitér zamířil do nebes. kladeš mi prsty na ústa.
budu už mlčet, je-li to tvé přání.

až do konce

až do konce
už toho mnoho nenapíši
čas je krok přede mnou a nezná jiný cíl:
zhasnout a zamknout mou pomyslnou chýši

zahálka

Zahálka
zvonky z rosy na konečcích stébelz hojivého spánku už tě probudily za rozbřesku, jak u Matky Boží cinkal na ně tvůj sváteční milý Všechno je z mlhy a lepkavého bláta podzimní zahálky nikdy není dostposedlý každý, kdo tím ránem chvátáčeká ho splín a sama mrzutostnechat to tak a snít o lepším čase lenošit, zevlovat,všelijak potloukat sesnad jednou budeme i my činorodíteď lenošíme,ten čas se tak hodí (12. listopadu 2008).

venkovský déšť

venkovský déšť
hlavně na podzim, v temné části roku
poprší mi schválně každou psanou sloku
jedna z jeho kapek, lhostejno, že malá

zahálčivý listopad

zahálčivý listopad
v listopadu je dost času
jindy se ho nedostává
k cestám, kdy se neví kam

ante portas zima

ante portas zima
chřadne k zimě svět vezdejšíměsíce slábne letní dechvodní krůpěje jsou nejtřpytnějšíke konci října na oknechmaliny línají zlatými listystále se sytě zelená trávadaleký obzor azurově čistýv pralesích kopřiv den postonávávšechno je v pohybu a někam chvátápo cestách blátivých – každá je křivolakážene se časem, ač vlastně není kamante portas zima, já nespěchám(27. října 2008).

povzdechnutí

povzdechnutí
poslední mince pod jazykempodzim, co podzim, zazvonís děravou kapsou bývá zvykemschovat si tam poslední měďák léta
těkavé smutky, rozdychtěné očikrása těch dnů je ze širokastárneš, tak už tě nezaskočíta její úchvatnost modrooká
z toho, co jsme už prožilijen samé pestré poletavé smetíco ještě přijde, bude na chvílinež přebolí, že všechno tolik letí

můj stařičký slovník

Můj stařičký slovník
Na podzim v roce 1951 byl vytištěn Slovník jazyka českého. Jako jediný autor je uveden František Trávníček, což je od té doby zpochybňováno. Slovník má 1801 stránek. Je celý uložen v jednom svazku s plátěnou vazbou.

smutnění

smutnění
dušičko moje, jen smutnění nám zbylo
podzim je tu a letos tolik spěchal
to on mne popouzel, bylo to jeho dílo

pohled zpátky

pohled zpátky
už toho zbylo jenom do ošatky a jsou to samé naředěné stínyže klademe si otázkuzdali v tom dávnu nežil někdo jinývšechno se v čase rozpadá i to, pro co jsme dramaticky žili co mělo smysl za mladajsme lehkovážně opustiliuž jen ty první vzpomínkyjen ty jsou nedotčené v časejak malé třpytné kamínkyaž k slzám šťastně vzpomíná seach, dětství, sny a vzpomínkyjak ty se krásně rozvoní v objetí dávné maminkyz povijanu pod jabloni6. září 2008.

na konci i na začátku

na konci i na začátku
světlo, jako když koupíš svíčkya zapálíš je na dušičkyač mrtvým nechceš vynést spaní,šerosvit patří k vzpomínáníokolo všechno nějak spěcháa ozvěny jsou samý stesktaková srdceryvná echahluboko uvnitř, jak je snést. vítr, teď vůbec nepřestávánež odvane ty zbytky létachráníš si vetchý plamen dlanív hřbitovním šeru z konce světamazlavé vlhko, světlo blikánekonečně se táhne časzáří je nacíděná klikaklika u starožitných vratjimiž se vchází do podzimuzmáčknout a dál se cestou dát(úterý, 16. září 2008)

letošní léto

Letošní léto
letošní léto je má bohatá sbírkajásavých dnů a přemýšlivých nocílaskavých sluncí, co se celý denjak krásné ženy pohupují v bocíchhladké a barevné peří ptákůšpičatý měsíc nad řekourůžek zaťatý do oblakůvzdechy nad dálkou dalekouzas kousek času, který rozbolelz kyprého léta chudokrevný stínještě dám novou kytku do vázya nostalgicky vytratím se s ním29. srpna 2008.

rozpaky

rozpaky
v tvých očí výstražné bojevarují – nepřiplouvej blízkozdaleka drž se za příbojenebo se rozbiješ o skaliskojsi siréna, co varuje i láká zlověstné šero, oslnivý svitjsi v nestálosti všelijakázda odplout. nebo přirazit. jak jenom mám tě rozpoznatach, jak tě jenom oslovitimá touha, to je samý chvata souboj s ostny o nejhezčí kvítí6. srpna 2008.

srpen 1968

srpen 1968
dny ohebné jako vrbové proutí léto se s námi nemazliloneptej se pamětníků, neřeknou ti(je to už dávno) jak to tenkrát bylopo dožínkách a v slzách chladných ránv rozpacích a udiveně stranouuprostřed strnišť s ústy dokořánnad proradností neslýchanouani ne smrtící zbranějen samolibost hrubé sílya první mrtví za červánkůněkdo plakal, jiní se pomodlilipak zase noci, jedna po druhésyrové noci a dny pod mrakyza vlády fízlů, vazalů a sluhůzlost, smutek, hořké rozpaky12. srpna 2008.

ukrutné stáří

ukrutné stářítěšit se z hořčicové sklenkymámením jablečného vínatakovou tvář má chudé stářív tlejícím dávnu před očimahrabe se v popelničním čase a v dávnověkém smetí kam starý člověk dobelhá setam pyšné mládí nedoletílepkavé magma nad ostatkyuž nejsou dny a nejsou noci jen šerem vzpomínek tam a zpátkynení přátel, kolem sami cizíerární péče za penízez lhostejna nakukuje smrt a je stále blíže29. července 2008.

urputná bouře

Červencová bouře
za vydýchaných dnů je bouřka nablízku
nepokoj v záklonu až k mrakům nahoře
blíží se další z letních dramat

Nezval

Nezval
Nezval je zvláštní jev celé české poezie. Je většinou přerýmován. Člověk, který to čte, nejednou cítí, že smyslem jeho verše je hladký rým. Obsah a imaginace jsou druhotné.

vanitas vanitatum

Vanitas vanitatumsamota - volání s ozvěnou tichasmutkem uzavřená tvářa mokřadlo beznaděje nevysýchálepších časůse nedočkášv měsíčním lese stříbrná holina mystické oko se tu rozprostírátady i dýchat člověk zapomínánad hlavou zeje gravitační díratajemné zbytečno, dráždivé nesmyslykdo hledá důvody, ten na to scházíraději mlč a hlavně nemysli. říkej, co chceš,skončíš u samých frází (na mé smutné narozeniny 17. června2008).

rozprava s vodou

Rozprava s vodou
zaťukám prstem o hladinuzeptám se vody, kam se cestou dalazeptám se kapky na konečcích prstůjak zažene žízeň, když je tak malávšichni jsme z vody, není to hanavoda je rodná a blízkávoda je s námi v době radovánekvoda je z nás, když truchlí se a stýskávoděnko, vodo, naslouchám tvé řečikdyž předeš cestou do údolíuvěřil jsem, že čistá voda léčía mne tak často bolí(5. června 2008).

arabské léto

Arabské léto
ve stromech sbírá se vítrdříve než přijde pohodaléto už cválá z dalekaa na arabských koníchnejprve zarže v polích za humnya velkou žízní se napije rosy nad ránem pošle slunce nahorupůjdeme v ústrety po mezích a bosíaž potom vdechne páry nad vodouzasní se na úhoru širým volným světem Bože můj, nic víc netřeba jen sladce opájet se létem31. května 2008

pokora

Pokora
oblaka běloskvoucí, jak ze starých časůbýt na ně sám je marnotratné zcelamlčky a ve dvou osvojit tu krásu(hledal bych si jinou, kdybys nemlčela)na správný údiv slov se nedostávápěkno konejší víc, nejsi-li na ně sámbezradné mlčení bývá, marná sláva tak obvyklé, když tě potkávámchodíváme mlčky pod májové nebevýřečnost patří někam na fóra věčnost nahoře, chvilky vedle sebea k tomu ve dvou tichá pokora11. května 2008.

modro na horách

modré jaro na horách
na všechny strany je to do daleka
jen nebe nad hlavou je do hrsti a nízko
vmodrém plenéru má slunce vernisáž

na samotě

na samotě
tu se žít okázale nedá jen skromně a za grešli tichačlověk se v té samotě hledáčasu má habaděj a nepospíchážije v hojivém ústraniv sobě a o sobě sám ač odejít kamkoli mu nic nebránítady je doma, odsud nemá kamvytrácí se z něj panská pýchaje malý a menší, než kdy bylkdyž hlavu sklání a poklekámodlí se k Bohu, v nějž tu uvěřil2008-04-29.

modré jaro

modré jaro
všude je dalekojen nebe je tu blízkoa v jarní galerii vernisážna duhovkách si odnášíškapičky čarovné modře upíjím indigo chtivýma očimana modro u tebe je mi dobřezačaruješ mne jarem a létemtrhám pomněnky v mokřině stylově svádím tě modrým květemtím drobným kvítkem na klíně1. května 2008

jarní rozpaky

jarní rozpakyslunce se mátoží, místo, aby hřálovýheň vychládá, nikdo nekováněkde se loudá a stačilo by máloabychom žhnuli v ní jako podkovaabychom žhnuli sluncem do červenaa v zlatém světle těšili se z jarazadržet dech, žít tiší jako pěnanechat to na něm, ať se starájaro, můj Bože, člověk po něm vzdychábojí se plynutí, co ho odvanei naše bytí v něm je epizoda licháteď škoda každé chvilky, aby ne17. dubna 2008.

o zvyklostech a jejich proměnách

O zvyklostech a jejich proměnách
Rozsah, v jakém jsou v této společnosti uplatňována práva všech lidi, přičemž není příliš dbáno toho, jak je v protisměru jedinec dbalý občanských pravidel a povinností, je docela přirozenou reakcí na poměry, jež tu vládly v předchozím násilnickém, samovládném a nesvobodném režimu. Poměry dnešní jsou ve svých krajních podobách protikladem toho, co tu bylo ještě před osmnácti lety. Je to mechanismus teze a antiteze, kladu a protikladu a jejich nezbytné finální syntézy (negace negace) jako formy každého historického pohybu a technologie rozhodování. Pomíjení, nebo přinejmenším nedodržování nezbytné represe za porušování zákonů, je jenom jedním z množiny dějů, jímž se příliš protikladná teze, jako antiteze poměrů předchozích, projevuje.

hvězdičko

Hvězdičko
kdybys byla,jaké by to bylo. i kdyby, stejně by se to nezměnilohvězdičko z Vlasů Berenikyjá chvátám do stářív krůpějích dalekého světla za drobty bytí odněkud, díkybarevně snívám, co by se staloa kdybys byla, nic by na mne nečekalounášen časem, netečný k tomu, co jesen o tobě mne pozvedá z bídydaleká hvězdičko moje8. dubna 2008 .

Jarní symfonie

Jarní symfonie
promoklým světem kapka za kapkouto pán Bůh v dubnu hojně poplakává teď všechno živé plihne v úkrytechstudená voda, z níž se postonávápadají deště do božího jarakdyž neprší, tak aspoň pokrapujez takových dešťů roste hustá trávai pranostika si je pochvalujeokapy jako zvonky na Loretěkdo má rád vodu, ten ví která bijechvílemi piano a potom hned zas fortez žesťových střech zní jarní symfonie9. dubna 2008.

pod stromy

Pod stromy
stromy, co sázel jsem, si rostou dál ženou se prudce stále výšeach, nikdy jsem se nenadáldožívat ve stínu ukrytě a tišestromy si k nebi vzhůru míří já dolů k jejich kořenůmpřipoután strohou zemskou tížíkdysi jsem stavěl ten zelený důmkdysi i já se vzpínal jako onynedbaje dávných určenínad hlavou překrásné zelené stromyzkrásní můj úděl, ale nezměníčtvrtek, 27. března 2008.

první jarní úplněk

první jarní úplněk
úplněk, to je čarováníten první v noci modrobílézáří jako zlatoskvoucí penízcíděný rosou do košilestarý a drahocenný dukátpoprvé potěžkal jsem v dlanikdyž našel se na panských lukáchv roubené studni za smrákáni
úplněk, míra jarních svátků magietouhy aléčivé sílytušení vlahých hebkých nocía lásky, v níž jsme uvěřili25. března 2008

v altánu svět

v altánu svět
slova jsou k ničemu, když zavoněla tráva
od lesa hlasy, všechny plné peří

o jednom zločinu

O jednom zločinu
Narodil jsem se a prožil dětství ve vesničce Louky nad Olzou na Těšínsku. Její hlavní ozdobou byly duby, tuším, že ze sedmnáctého století. Voda byla přiváděna do velikánských rybníků, na jejichž hrázích ty úžasné stromy po staletí rostly, důmyslným systémem z blízké slezské řeky Olzy. Nezadalo si to nijak se rybničními krajinami jižních Čech.

Proměny ...

Proměny Václava Klause
Klaus je někdo jiný
Já jsem Václava Klause poznal už jako volební manager tehdejšího Občanského fóra Severomoravského kraje hned po převratu. Byl ztoho zážitek na celý život, neboť Klaus je mentální obluda, vníž se seskupila většina odpudivých lidských vlastností. Dominantou povahy toho muže je pýcha, která se dá bez rozpaků nazvat nadutostí,nafoukaností, zpupností, povýšeností (přímo univerzální), pánovitostí, samolibostí, domýšlivostí, nabubřelostí a nevím, jak ještě. Zjiného soudku je ještě zapotřebí připomenout nezviklatelnou sebelásku, licoměrnost a nadání přetvařovat se.

4 krát o naději

3 krát o naději
uvnitř každé pustinyje oáza a roste zelená trávačlověk ji najde nečekaněkdyž už se boha dovolává za každé třeskuté zimyčekají na jaro barevní motýli vyčkat jak oni, přežít chladke slunci s nimi procitat i uprostřed temného bytíse rozžíhají ohňostrojejen nespakovat předčasněa ve tmě tmoucí držet si to svoje11. března 2008

vzpomínání na únor

Únor nic by se nestalo, kdyby nebylk blízkému jaru bys dohodil kamenemve slunci nad studnou by se rozhořelbřeznový barvínek modrým plamenemv únoru bloudíme ve studeném lesepo jaru sténáme neskrývanou touhoubrbláme na zimu a hned těšíme senad malou sněženkou pouhous únorem nejvíce býváme samije měsíc mezitím co tolik zmáhájak šíří zimní zlomyslné fámyv únoru se už jen vyhlíží a očekává1. 3. 2008 1:57.

únor

Únor
nic by se nestalo, kdyby nebyl
k blízkému jaru bys dohodil kamenem
ve slunci nad studnou by se rozhořel

ten tam nemá co dělat

Článek byl napsan bezprostředně před volbou V. Klause
Ne, ten muž tam nepatří
Na českém „trůně“ se usadila ryzí násilnická ješitnost – Václav Klaus – pozér, manekýn, namyšlený Pražák, prototyp úspěšného měšťáka. Nikoho méně vhodného si na naprostém vrcholu mocenské pyramidy tohoto státu představit neumím. Nesoudím tak podle nějakých povrchních dojmů a antipatií na dálku, soudím tak proto, že jsem toho pána poznal zblízka už na samém počátku složitého postkomunistického dění.

už dlouhá léta

už dlouhá léta
na starou židli se na mne kácí světna bedrech leží mi snad všechny smutky světanení kam uhnout – není kam uletětsnáším to bolestně už celá dlouhá létazkouší to na mne ve dne v nociza ticha, které zní, jak hlas kostelních věžíztrácím se v pochybách, mají mne ve své mociotázku kladu si, zda není lepší nežítpo černém nebi plují bílí ptácidívám se nahoru, přibit ke kousku hlíny jsem ještě tu, když po čase se vracípřesto tak daleko, unesen svými splínytak to je život můj - taková tesklivinakdo si vše vymyslil a ponechal mne v tom. nikdy se nedovím, nikdo mi neodpovíuž není potřebí, usýchám jako strom3. 3. 2008 10:44.

lingvální svět

Lingvální svět
od mala vím, že svět jsou jména
tak bylo vždy a provždy bude
sami jsme kniha Genesis

v noci

Anglický konec Ivana Blatného

Anglický konec Ivana Blatného
Básník tam dožíval v blázincipsal krásné básně o hrabání listía jiných záblescích všednostiv nemocné a chátrající myslikrásná poezie byla s ním do konceplula mu hlavou osudem nedotčená za večerních červánků životaBásník i na konci poeticky sténá6. února 2008.

Únor nahoře

Únor nahoře
s vrchu se zbílé holiny
po strání žene voda živá
vymílá žlábek do hlíny

onošený svět

Obnošený svět
Slova, to jsou jen berličky a ani nemusíš je znáti bez nich se dá rozlišitže všechno je jen plagiátač prožitků máš do sytostivšechno je to jen harampádíveteš, jíž bývá víc než dostitřpytky, co lákají a svádía všechno, co se bere vážněa prožít se má velkoryseje ulepený cukrkandla stokrát zevšednělé klišé život je z pěťákových dramatz nichž ledva které za to stojí mít odvahu hůl nad vším zlámat. kdo nemá kuráž, neobstojí1. 2. 08.

Noční zpráva

Noční zpráva
mé osamělé noci léčíjsou-li hvězdy, je to k meditacije-li měsíc, je to magiemé osamělé noci mne mají v péčijen proto se nezblázním v rychlovlaku stříbrné tmykterý se řítí pokřiveným světem20. 1. 2008 0:10:08.

zima romantiků

Zima romantiků
kdybych měl říci,co mi vadí
na zimě, která není zimou
řekl bych chmury rozmarné

lednové ráno

Lednové ráno


jitra jsou teď mrazivá a tichá

funus v Horní Lhotě

funus v Horní Lhotě
extrovní oblek smrdí naftalínempolštářek pod hlavu a papírové botyuž to má za sebou, všechno se uzavíráze země zeje černá vlhká dírajako hrom vzdálený, zaduní kladivok provazům chlapi – ti, co mají sílupovadlé kytky, dunivé hroudy jílukratičká modlitba a rychle na pivodo tepla, na guláš, na panákaz hnusného deště, který cákávšichni si oddechnou, je to klikaže ještě žijí, vzpomenou nebožtíkapotom se rozcházejí opilís otázkou, kterou nevyslovídál plyne čas nad jejich životykdo je teď na řadě, pán Bůh to ví(11. ledna 2008)

zima u nás

zima u nás
kancionál samých zbožných písní
prosebných hlasů do všech sněhů kolem
k obzorům šlépěje zapadaným polem

Přítel strom

Přítel strom
Někdo má kočku, někdo psa nebo jiné přítulné domácí zvíře. Útěšné lidské přilnutí k jinému živému tvoru má mnoho podob. Jsme příkladem, že to nemusí být toliko živočich, k němuž se přichylujeme, hledajíce příjemné a rovnovážné emoce, neboť tvorem našeho životního přimknutí je strom. Strom, s nímž jsme se seznámili před skoro třiceti lety, není stromem ledajakým.

pro sněhovou vločku

šeptanéverše
můj verš je pro sněhovou vločku
jež zatratila gravitaci
amísto kzemi strmě vzhůru

o pichlavé růži

O pichlavé růži

jsem, jaký jsem

Jsem, jaký jsem
má samota je voda v řece
bloudí nad ní vítr a plavou v ní ryby
modrým a zeleným údolím času teče

ráno u moře

ráno u moře
v jahodových skořápkách jitra už ťuká nový dendalší den z modrých suverénůžíznivý písek stírá pěnuz frygických čapek vlnobitína čáře doteků se tetelí a třpytí
monotonní šplouchání - tiché a konejšivécinkají vůkol kapky živéhedvábný vítr,skvostná vodaNeptun ti trojzubcem plnou slánku podá
14. 12. 2007

Kat ryb

Kat ryb


Ještě před třemi desítkami let jsme o vánocích čítali ve škole dojímavý příběh kapra, který se měl stát štědrovečerní večeří bratrů Mánesových. Nemám tušení, zda je v učebnicích i nyní, proto připomenu jeho obsah:

dvě písmena

dvě písmena
kde jsme se vzali, tu jsme se vzalidvě písmena v krasopisném ránutma byla zlá, plná veteránůco už od dávna plaší spaníje jasný den, slunce má na bidýlkuto je ta věčnost trvající chvilkuto je ta dálka, dálkou vzdálenákde jsme se vzali, jsme jen písmena2007-12-12 Sharm el Sheikh.

za chalupou

Za chalupouosamělé vločky na záhumítichá zpráva, že se zima blížítančí si tak, jak jen ony umídocela netečné k zemské tíži z nuzné kapsy tě to nic nestojímůžeš se dívat jenom takhraje se pastorále v míru a pokojijsi částí děje, jak strom nebo mrak, těkavé mlhy plují od zápražíz filigránů trav se kapky třpytíprávě teď jen snít a přemítata číst si vzkazy z pavoučích sítí(2007-12-04).

víra ve světlo

Víra ve světlo
Nikoho k sobě do noci nevolám
ve tmě bez šera jsem osídlil svou zemi
braillovým písmem se jí dotýkám

finis

finis
sám se sebou si nevím radyraději hledím do prázdna ke světu otočený zádymá poezie bývá bezradná a o čem taky psát ty básněkdyž mravní pustina je kolempustit si žílou, umřít nachově a krásněuprostřed listoví, jež vítr žene polemkomu je do zpěvu, ať zpívákomu je do pláče, může slzy ronitkdo nechce žít, co jiného mu zbývá než srdnatě se před osudem sklonit 2007-11-24 .

škaredý listopad

škaredý listopad
ten ošemetný čas je k nepřečkáníteď každá báseň chodí o berlíchje o něčem, co není k veršovánímísto poezie prázdno v nebásníchv ráhnoví stromů vítr a mženív moři mlhy všechno temně sivéza deštů nedeštů se hastrmani žení a jejich vodní žínky jsou tak nedůtklivéstudené deště hnětou lepkavou hlínuvláčná a podivná doba “mezi tím“ kompaktní šero bez světel a stínůnež najdu barevný obrázek, asi se uchodím24. 11. 2007.

podzimní nálady

o podzimních náladách
podzim je pokaždé bytím v nouzi
životem v šeru, co má jméno bída
a temných myšlenek hluboko vevnitř

listopadové jablko

listopadové jablko
zapomenuté a osamělérozpomenutí o obtěžkaném létěo zeleném samodruhém sadua boží hojnosti na renetěuž ani listí není na větvíchkdo rádpotemnělou samotu najde ji v holých jabloníchna starých stromech u ploturekviem větru v okolíšedivé nebe,déšť a sníh když padá jinovatka do polí rozezní stříbrné zvonky v závějích2007-11-08.