Conturbo

„Ahoj příteli“, řekl Fanouš Popelář, když jsem otevřel domovní dveře. „Pojď ven za zábavou“, dodal ještě.
Neváhal jsem. Rád jsem totiž chodil ven za zábavou. Nutno říci, že Fanouš Popelář zábavě rozuměl. Rád ji vytvářel a uměl najít ta pravá místa, kde na zábavu narazíte. Proto jsem věděl, že i dnešní den bude stát zato.
A skutečně! Jen, co jsme opustili teplo a útulno panelového domu, začali jsme se bavit.
Bylo náramně slunečné počasí, tak slunečné, že se tomu jen stěží dalo říkat polojasno. Bylo zkrátka skoro jasno. Jen místy mráček. Mráček k mráčku. Večer bude pršet.
Nyní nás však slunce příjemně hřálo, skoro by se dalo říci, že pálilo. Je přece červen. A v tomto pálivém počasí jsme se s Fanoušem Popelářem nevýslovně bavili. Běhali jsme po rozkvetlé zahradě od květiny ke květině. Fanouš osahával pohlavní orgány rostlin tak vášnivě, že ani sebelepší včelka by květy nedokázala oplodnit lépe.
Na čas jsem Fanouše opustil a šel se radovat z těch barev a krás, které červnová flóra nabízela. Rozeběhl jsem se tu mezi hyacinty, tu pod rozkvetlý bez, tu na loučku posetou mladým podbělem. Sbíral jsem ten podběl jako divý a kvítek za kvítkem, stvol za stvolem jsem strkal do úst a polykal. Byl červen. Podběl nekvete v červnu. Čert ví, co jsem to jedl.
Odněkud z žulové zídky seskočil Fanouš a tanečním krokem mířil ke mně.
„Pojď za mnou, pojď za zábavou“, řekl mi.
A já neváhal a těšil se, co nového Fanouš objevil. Doběhli jsme až k záhonu stolistých růží. A skutečně. Hned za záhonem růží se odehrávala fantastická zábava. Na malém dřevěném pódiu tam byl nastoupen celý orchestr Vladimíra Tlapičky, včetně legendárního kapelníka. Se slzami v očích jsem sledoval tu skupinu hudebníků, jak rozeznívá housle, harmoniky a trumpety. Bylo to skvělé. Přivoněl jsem k jedné z růží a nechal se jen tak unášet kouzelnou hudbou.
Když ten famózní koncert skončil posadil jsem se k fontánce a máčel si v ní nohy. Bylo to přesně tak zábavné, jak Fanouš tvrdil. Tolik květin, hudby a slunce mě činilo nade vše šťastným. Zavřel jsem oči a ve svých představách bloudil zahradami s begóniemi i jabloňovými sady. Tok myšlenek byl přerušen nějakým lahodným hlasem. Nutil mě otevřít oči.
Otevřel jsem je a mezi růžemi jsem viděl zvláštní stvoření. Mělo dlouhé tmavé vlasy, milé oči a hebkou pleť. Sledoval jsem to stvoření a nemohl z něj spustit oči. Usoudil jsem, že se musí jednat o ženu, samici mého druhu. A byla krásná. Tuze krásná. Přes průsvitný šat jsem viděl místa a tvary, které jsem u sebe nikdy nespatřil. A dělalo mi to dobře. Zvedl jsem se a napadlo mě, že s ní prohodím několik slov. Snad umí také mluvit.
Do cesty mi vstoupil Fanouš Popelář. „Pojď za zábavou, orchestr Vladimíra Tlapičky hraje na slunečnicovém palouku.“
Sledoval jsem ženu, která zvolna odcházela. Mlčel jsem.
„Chceš jít přeci za zábavou“, usmíval se Fanouš Popelář a chvíle mého mlčení si zkracoval popěvkem nějaké písně.
„Teď nechci, promiň, musím si něco zařídit“, řekl jsem.
„Musíš přece za zábavou, orchestr Vladimíra Tlapičky hraje na slunečnicovém palouku naše oblíbené melodie.“
Neodpověděl jsem. Místo toho jsem se začal vzdalovat od Fanouše Popeláře. Vydal jsem se směrem, kterým odešla před chvíli ta žena. Fanouš Popelář mě pozoroval se zděšením ve tváři. Neotočil jsem se, ani po padesáti metrech. No a co. Viděl bych jen, že tam pořád stojí. Žena v dálce se mi ztrácela z očí. Přidal jsem do kroku, běžel jsem. Přesto mizela, až zmizela úplně.
Posadil jsem se do trávy a přemítal o tom. Hlavou se mi honily myšlenky jen na ni. Podivné tužby, které se nedaly zahnat myšlenkou na hudbu Tlapičkova orchestru. Vlastně to zase tak dobrá hudba nebyla.
Vyrazil jsem domů. Nemělo smysl jít dělat cokoliv jiného. Nesnesitelně pálilo slunce. Nikde ani stín. Pořád svítilo. Kde jsou mraky, když jsou potřeba? Z dálky jsem zahlédl Fanouše, který se také blížil k našemu domu. Poskakoval a dělal piruetky jako teplouš. Nechtěl jsem ho potkat. Neměl jsem náladu na jeho řeči o koncertu na slunečnicovém palouku a na jeho výlevy o krásách přírody. Měl jsem štěstí. Zastavil se u nějakých kytek a začal je očuchávat. Hodilo se mi to a v klidu jsem proklouzl do domu.