Jednou zapláčeš, Markéto!

Zapláčeš Markéto
oči ti zrudnou – napuchnou tváře
že perly jsi sviním házela
že tvoje pohledy nenašly co měly
že mládí kdy leskla ses na slunci
to mládí jsi sama docela zahodila
když jsi mě Markéto domů chtěla
když jsi mi obědy vyvářela
a chvěla se touhou po setkání
a já snažil se ti vysvětlit
že pokorné dobré nic nečeká
skoro nikdy natož u mě
kterému křidýlka nezastřihnou
ani pro perly orientu
byť byla by jich celá nůše
i kdyby jich šňůra byla
stejně se v noci zvednu a zase půjdu
Zapláčeš nebohá Markéto
a to nejsem zlořád Faust
který tě s outěžkem hřešit nechal
i když hříchů našich je požehnaně
už jako panně jsem ti povídal
že máš se od mě držet dál
a zbožně hledět do učení
ne na mě jak na obraz svatý
kde smrt nebere tam nic není
Markéto překrásná Markéto nešťastná
dnes naposled ti říkám ne
tak přestaň se smutně usmívat
zde je má tvář už uhoď mne
vždyť musíš cítit ten můj chlad
kterým tě zapouzím leč nepopouzím
Tak tedy naposled – Jsem darebák Jsem lhář

---