Life in the Street

Tato kratičká povídečka vznikla jako reakce na stejnojmennou píseň od nejmenovaného zahraničního interpreta. (Tušim že si říká Coolio :o)) V žádném případě se nejedná o autobiografii... Dvoukvítek

Za devatero kontejnéry a devatero rozkopanými popelnicemi, za hromadou odpadků z kuchyně žil byl jeden starý houmeles. Měl se fajn. Když byl hlad tak stačilo prohlédnout jeden z devíti kontejnérů, nebo lapit nějakou zatoulanou kočku či psa. Když pršelo, nebo padal sníh nebyl problém najít si nějaký neobsazený kontejnér kde se mohl pohodlně uvelebit na rozkládajících se zbytcích od oběda které sem někdo vyhodil a bylo mu krásně. Spokojeně obíral rybí kostřičku a labužnicky si pomlaskával. Od jisté doby má však speciální grif na to, jak si žít docela obstojně. Nechává si totiž platit od nejprestižnějších podniků, hotelů, kaváren a restaurací ve městě za to, že je nenavštíví. A vedení těchto zařízení vždy velmi rádo a s obrovskou chutí zaplatí – zvláště po osobním setkání, spojeném s velmi realistickým napodobením černého kašle. Na podobné akce si náš houmeles vždy připraví něco speciálního a vždy mimořádně odpuzujícího. Je mistr převleků, přeborník a velký znalec exotických vůní zatuchlých toalet, hlubokých kanálů a bezedných stok. Velmi pečlivě studoval za dlouhých zimních večerů ve svém kontejneru lékařské příručky, díky nimž některé své tělesné vady, kožní, plicní a jiné choroby dokázal vypilovat téměř k naprosté dokonalosti. Je však pravda, že jeho mistrovství dovede málokdo plně ocenit. Zvláště již po prvním setkání, kdy vás naprosto omráčí nejen jeho vzhled. První co určitě zaujme na jeho shrbené, belhající se postavě je výraz jeho tváře. Konkrétně jeho očí – má totiž poměrně ošklivý zvyk dívat se lidem zpříma do očí, což by mnohému člověku nepřišlo zase až tak strašné – ale on díky letitému nacvičování speciálních grimas, způsobů šilhání a především díky svému velmi ošklivému zelenému a šedému zákalu dokáže vyvolat ve tvářích lidí velice zvláštní výrazy, které kombinují výrazy údivu, děsu, znechucení a občas – i když jen zřídka – také soucitu. Ti lidé, kteří měli z počátku to štěstí a unikli jeho pátravému a všepronikajícímu pohledu jsou v zápětí zasáhnuti vlnou odporného hnilobného puchu rozkládajícího se čehosi, čeho nosí houmeles vždy kapsy naplněné k prasknutí. Bývají to většinou věci, po jejichž původu by rozumný člověk raději nepátral – a to jak z hygienických tak i z mnoha jiný důvodů. Vrcholem jeho mistrovství je ovšem okamžik, kdy velmi profesionálně napodobuje tuberácké vykašlávání a následně nechává kanout vesele zbarvený hlen po své neoholené bradě. To nastává chvíle, kdy mnoho okolo stojících, či pouze procházejících osob počne zmateně pobíhat okolo a hledat místo – většinou však marně - kde by bylo možné ulevit svému rozbouřenému žaludku. V této fázi již obyčejně vstupuje na scénu majitel podniku s plynovou maskou na obličeji a rukama navlečenýma v gumových rukavicích až nad lokty – svírající v jedné ruce náhradní filtr do masky a v ruce druhé obálku s jistým, celkem zanedbatelným obnosem, kterou roztřeseně vsunuje houmelesovi do vyzývavě netažené dlaně. Houmeles potom již pouze přepočítá peníze a s hlubokou poklonou se odporoučí zanechávaje za sebou poměrně hustou atmosféru, která má ještě dlouho připomínat majiteli tuto neobyčejnou návštěvu… Tímto poměrně originálním způsobem si přišel k docela slušným penězům – za svůj první, takto získaný, honorář si nechal svůj postup patentovat a zřídil si spol. s r.o. Nyní žije se svou ženou Lin-Chu a osmi dětmi (Iu-Min, Alu-Min, Icak-Rabinem, Liu-Činem, Min-Tingem, Mao-Ce-Tungem jr., Liu-Cangem a nejmladším synem Jiřím) v překrásné vile na pobřeží poblíž města Los Angeles v Californii.

---