Kolikrát ještě...?!

                          Kolikrát ještě??!

        Kolikrát si ještě? poliji bílé kalhoty černým inkoustem?! Kolikrát ještě? ráno zaspím?! Kolikrát mi ještě? ujede autobus přímo před nosem?! Kolikrát ještě?

            Kolikrát ještě. Vět začínajících tímto slovním spojením bychom jistě dokázali vyjmenovat mnoho. Možná dokonce nekonečně mnoho. Ale proč? Proč nás život někdy dostává do tak nepříjemných situací? Proč se tak vyžívá v tom, že se ty nejvíc nemilé neustále opakují? Že se někdy, nedej Bože, stávají dokonce tradicí?

            Proč se polijeme inkoustem právě tehdy, když máme na sobě sněhově bílé kalhoty? Proč zaspíme pouze v den, kdy máme důležitou schůzi? Proč nám ujede autobus pokaždé, kdy ho nejvíce potřebujeme stihnout? Proč??

            Zkusme se nad tím zamyslet. Máme proti takovýmto situacím nějaká preventivní opatření? Prodají nám v lékárně lahvičku s nápisem: užívejte 2x denně a trapným situacím bude konec? Nebo snad stačí nosit na krku talisman od pradědečka z Afriky? Možná ani nemusíme být diplomovanými doktory, abychom poznali, že takhle to asi řešit nejde. Uvažujme realisticky. Zákon schválnosti zkrátka a dobře funguje. A to téměř stoprocentně.

            Co s tím?  Bojím se říct, že asi nic. Nebo to vyřešíme tím, že nebudeme nosit bílé kalhoty? Že si budeme dávat hodinové rezervy, aby nám neujel autobus? Že když nebudeme chtít zaspat, tak radši nepůjdeme spát? Asi ne. Zřejmě nám tedy nezbude nic jiného, než si klidně nosit bílé kalhoty a prostě se smířit s osudem.