Nebe

Tráva se ve větru vlnila jako moře. Nebe se pomalu začínalo barvit zapadajícím sluncem. Modrá obloha se ještě sem tam ukázala mezi zástupy mraků odrážejících barvu západu. Stále bylo teplo. Kolem se rozléhal křik racků a zvuky moře narážejícího na skály. Jeho azurová barva postupně tmavne a tmavne až pohltí všechny barvy. Jako přicházející noc. Vzduch voněl. Voněl mořem, trávou a divoce rostoucí levandulí.

Seděl jsem u moře a poslouchal jeho zpěv, tóny a šepot. Vedle něj jsem si připadal mladý.
Noc postupovala. Barvy začaly šednout, až zmizely úplně a zůstaly jen odstíny černé. Nebe se rozsvítilo tisíci hvězd. Nikde nebylo vidět tolik hvězd, jako tady.

Začal se zvedat vítr a přicházet větší vlny. Šepot zesílil. Vlny se obrovskou silou tříštily o lhostejnou skálu a nespočet slaných kapek mě celého zmáčel.

Srdce se mi divoce rozbušilo. V náhlém zuřivém tónu moře explodovalo a prorazil ho paprsek bílého světla jdoucí z hlubin. Následovala jakoby nekonečná kakofonie zběsilých zvuků. Na hladině na místě bílého paprsku zářila ženská postava. Má žena!

Vběhl jsem do vln a mé slzy se mísily s chladivou vodou. Letěla ke mně nad hladinou ve své bělostné záři na křídlech utkaných ze světla. Vlny se po ní marně natahovaly. Unavená mi spadla do náruče. Odnesl jsem ji z dosahu vody a opatrně položil na zem. Otevřela oči. Velké, krásné, modré oči, vedle nichž moře vypadalo jako mělká louže.

Usmála se na mě. Krásně se směje. Oceán z ní smyl všechny starosti života a samolibost osudu, tak jako kdysi ze mě. Byli jsme svoji a spolu zde, v našem nekonečnu. A nic nás již nemohlo rozdělit.