Mé nejdražší polomáčené

"Good evening!" "Good evening, sir! Can I help you?" "Not yet, now I´m just viewing your store." věděl jsem, že ze sebe vykoktám blbosti, ale zatím se to dalo. Koukal jsem vyjeveně na sušenky. Úlně dole v regálu za prodavačem jsem spatřil Zlaté polomáčené. Chvíli jsem nechápal, proč mají normální český obal. Mezitím do krámku vklouzl Marek, ani jsem si ho nevšim, jak jsem byl vyjevený. "Čest, vole, co tu robiš?" "Čus, ty kanče, tlem na to, Zlaté polomačene v puvodnim obalu i v Londyně, vole. To je hustý." "I would like to have these cookies. It´s from Czech Republic, so it´s in the best quality." "I know. Já jsem tež z Ček ripablik, vole. Ostrava, pi*o. No co tak tlemiš, Frede, tos eště neviděl čecha v zahraniči, či co?" Pomohl mi kámoš, co stál za mnou. "Ale jo, vole, jenže sme to nepoznali hned, ne. Jako rozumiš, brutus jak cyp, dyž metneš takeho vyhuleneho typka aji v Londyně. Snad ti nevadi, že ti tykam. Vim, že ty si asi zrovna poprve zvedal pařatu ve škole, dyž mě fotr prvykrat jebnul po řiti. Ale zas taky vjekovy rozdil to neni, ne?" "Ne. Hele, ja za chvilku zaviram, bo šef nechce ryskovat ty nočni najezdy rabujicich. Bo tady to je taka nebezpečna čtvrť. Už fakt budu muset, synci, dam vam čislo a třeba se jednou ozvěte, možna vam pomužu, jak mi sem pomoh jeden fajny typas. Zatim, čus bus!" Vtlačil Markovi do ruky vizitku a zavřel za nami. "Těpero!" stihl jsem lapnout své sušenky. "Čus!" jsme ještě za ním zařvali a šli se vrátit do hotelu. Teprve tam jsem si uvědomil, že jak jsme se tak zakecali, borec mi NEVYDAL z DVACETILIBROVKY!

---