Co když

Co když, a to by mohlo být zajímavé, nikdy žádné štěstí nebylo a nebude. Je to jen naše představa a náš sen, že jednou nastane ta chvíle a my budeme šťastní, budeme v nirváně, v tom absolutním ráji. A proto žijem, proto trpíme, na to čekáme, vcelku zbytečně nutno podotknout.  Štěstí prostě není. A nejsou ani zázraky,ani sny,ani naděje, ani představy !?  Ani trochu,  ani malý,  ani malilinkatý? A jaké by mělo být štěstí? Má barvu nebo i několik barev, třeba jako duha? Může to být proud štěstí různých barev co spojuje jednoho s druhým, duha mezi lidmi? A jak by mohlo vypadat, jako čistá voda v horském potoce nebo jako korálové útesy skoro na dně moře? Životodárná voda co zachrání? Může to být neviditelný vzduch? Ten co voní po letním dešti, když je cítit horký asfalt, který zchladila letní bouřka, nebo že by to mohl být ten suchý, drsný vzduch mrazivého dne na horách, nebo snad vůně čerstvě pokosené trávy a skoro bych zapomněla na vůni člověka, na parfém, který visí v pokoji, když dotyčná osoba už dávno dveře zavřela a je pryč. Za jak dlouho vůně vyvane, za jak dlouho štěstí vyprchá, za jak dlouho se dá z paměti vymazat vůně, vůně člověka? No nic, jdem dál. Takže barva, voda, vzduch, to bychom měli a jaké je štěstí na dotek? Jemné jak samet, jak dětská pokožka, co voní po oleji, co když je hebké jak vlasy, které cítíš pod prsty a co když je drsné jak upracovaná dlaň, co pohladí po tváři? A jakou má vlastně chuť? Chuť štěstí.? Chuť prvních polibků, sladkých či hořkých, z vášně či naivity, plaché i nevinné, těch co hledají a zkoušejí nepoznané, aby poznali a předali dál, jo první polibky, maj spoustu podob, kdo by je neznal a kdo by nevzpomněl. Kolik lidí tolik podob štěstí, každý má tu svou, každý cítí něco jiného, v jinou chvíli, i když dostanou do rukou stejnou věc, každý ucítí něco jiného. Ale co mě to vůbec napadlo, vždyť jsem to už dávno řekla štěstí není, snad jen sny, představy, zázraky a naděje, v různém pořadí. Někdo má štěstí a možná je zažije, třeba ani ne všechny, třeba aspoň jednou v životě jednu v nich, jeden sen, jednu představu, jednu naději a jeden zázrak. A možná nakonec bude i šťastný, někdy někde, s někým. Proč s někým? Člověk nemůže být sám, ne dlouho, ne natrvalo a nebo není šťastný, tomu nevěřím. Žádná věc mu nikdy nenahradí dotek, pohlazení, úsměv, slova. Taky se může stát, že se bude strašně snažit a vyjde mu tahle rovnice na nikdy, nikde, s nikým i to se může stát. Tak se prostě nesnaž, štěstí pokud by snad v jakékoli podobě existovalo, přijde samo. Nedá se ukecat, dohonit, ani přinutit, prostě jednoho dne přijde a řekne: „ Tak jsem tady“ Může se člověk zlobit, že přesně nesplňuje dané představy, že sen měl víc pozitiv a naděje i přání měly trochu lepší odstín, taky si mohlo pohnout a přijít o trochu dřív, no je to prostě štěstí, někdo ho má plno a někdo vůbec žádné. Ale ten kdo ho má plno, tak ho většinou  nedokáže ocenit, ani neví jaké má štěstí, dokud ho neztratí, a co pak.

         A co když je štěstí vedle nás a my ho nevidíme …, a co když přijde po špičkách a my ho neslyšíme …, a co když nás jemně pohladí po vlasech a my ho zaženeme?                               

       Proč by se mělo stále vracet ?