Paměť lidu umírá

Každý den, probouzet se s pocitem naprosté prázdnoty, s pocitem křivdy, smutku, s pocitem, že nic nedlužíme tomuto světu, zato on nám dluží životy, milosrdnou smrt, lásku, den a noc… Nebylo lehké žít v naprosté temnotě. Ale když zde člověk žil už tak dlouho, musel si zvyknout. Neměli jinou možnost.

Ohromné kovové dveře se otevřely. Jejich skřípot se zařezával do srdcí otroků, jako ta nejostřejší dýka. Ale to nebylo nic, proti tomu, co teprve mělo přijít. Do cely vešlo pět po zuby ozbrojených mužů. Otroci se vtiskli do koutů jejich vězení a každý doufal, že nevyberou zrovna jeho.

„Kdo se obětuje našemu milovanému Vládci?!“ Zeptal se jeden z vojáků. Ostatní čtyři se zasmáli. Otroci strachy ani nedýchali. Muž popadl nejbližšího vězně a za pomoci ostatních hlídačů, jej odtáhl do chrámu.

…………………………………………………………………………………………………...

Bylo strašné horko, písek poletoval kolem oltáře z černého kamene, nyní celého potřísněného čerstvou krví. Vedle něj ležel mrtvý otrok. V jeho hrudi zela hluboká rána. Kněz mu vyřízl srdce. Všude kolem chrámu byla pustina, nekonečná poušť plná žhavého písku. A přes onu poušť postupovala skupinka zoufalců. Jejich roztrhané oděvy držely pohromadě jen díky nášivkám s nápisy typu: smrt rudým sviním, pryč s komunisty nebo znovu na nás zaútočila rudá smrt. Za to je společnost vyloučila. Byli naprosto nevyhovující záměrům vlády, a tak museli pryč, byli vyhnáni sem do pouště. Všichni čtyři měli dlouhé vlasy, byli špinaví, ale z jejich tváří zářilo odhodlání zbavit se nadvlády krutého režimu řízeného ještě krutějším Vládcem. Přímo před nimi se tyčil velký chrám – Chlívek – jak oni jej nazývali.

Rozběhli se k němu. Rozhlédli se kolem sebe a nenápadně vešli dovnitř. Hned v první chodbě potakali skupinku doktorů s maskami z vřískotu na tvářích. (abych uvedla na pravou míru: oni to nejsou opravdoví doktoři, protože ti odmítli tuto spolupráci, a tak byli vyhnáni. Na jejich místa nastoupili tzv.  vidláci, kteří se o celý Chlívek starali.)

Zoufalci vidláky zatáhli do kouta, kde je zbavili vědomí. Pak si oblékli doktorské uniformy, nasadili si masky a jali se dál bloumat po chodbách. Konečně dorazili do obrovské místnosti, která až do posledního ornamentu byla vyzdobena podle poslední socialistické módy. Uprostřed hlavní stěny síně se skvěl obrovský zlatý srp s kladivem, přes ně byla položena červená růže. Dobrodruzi si se zoufalým výkřikem zakryli oči. Najednou si připadali naprosto bezmocní, nikdy se jim nepodaří systém svrhnout! Na jejich tváře se však po chvíli navrátilo odhodlání.

Z chodby se ozvalo monotónní prozpěvování. Rychle se schovali za sochu dělníka vytesanou z načervenalého kamene. Hlasy se přibližovaly, nyní se již dalo rozpoznat, komu vzdávají čest.

„Par O´Back!“ Volali v posvátném vytržení. Vyhnanci se zachvěli hrůzou. Sundali si masky, aby vše mohli lépe pozorovat a zadrželi dech.

Vpřed postoupil slizký kněz, jehož jméno bylo R-Ath. Byl nejkrutějším poskokem Vládce vůbec. Všichni z něj měli strach.

Položil pravici na rudou hvězdu, která se skvěla na levé straně jeho hrudi a začal pronášet modlitbu. Podivná slova se vznášela svatyní a obtáčela srdce všech přítomných ostnatým drátem.

R-Ath zvedl ostrý nůž, pečlivě jej prohlédl, a pak ho se zábleskem v odporných očích, zabodl otrokovi do hrudi. Ten ještě chvíli nevěřícně pozoroval své srdce v R-Athových rukou a pak skonal. Althea, jedna z vyhnanců, se schoulila do náručí svého milence a zavřela oči.                     

„Musíme s tím něco udělat!“ Zašeptala zoufale. Ostatní na sebe pohlédli a přikývli. Teď jen musí najít Velké Prase – Par O´Bka.

„Venku jsem si všiml velké věže na severní straně Chlívku.“ Zašeptal Chris. „Až dokončí obřad, musíme se vypařit.“

„A najít Prase!“ Zasyčela Althea. Přikývli na souhlas.

Obřad se blížil ke konci. Konečně doktoři odešli. Zoufalci se vyplížili ze svého úkrytu, vyšli z obřadní síně a rozběhli se dlouhou chodbou, lemovanou podobiznami vysokých komunistických hodnostářů. Nechyběl mezi nimi Lenin, Stalin ani Grebeníček, na druhém nejvyšším podstavci, hned pod bystou Par O´Bka, ležela hlava  Marxe, pečlivě uzavřená v láhvi s lihem. Prošli chodbou děsu a mířili k věži z rudého kamene. Tam sídlil  sám Nejvyšší. Opatrně otevřeli dveře a vešli dovnitř. V jejich očích se zračila nepopsatelná hrůza.

Na zemi ležel měkký koberec se vzory malých kladívek, srpečků a růžiček. Koberec vedl přímo do pracovny Velkého Prasete.  To leželo v obrovské posteli, všude kolem byly rozházené růže, místnosti vévodil velký znak  - srp a růže (kladívko vynechal, neměl moc kladný vztah k tvrdé fyzické práci).

Na lůžku ležel On sám, nikdo jiný. Hleděl na návštěvníky a smál se, až se za špeky popadal. Pak luskl neuvěřitelně tlustými prsty a v pokoji se objevilo nejmíň deset strážců. Byl to strašný pohled. Muži byli opásaní všemi možnými zbraněmi a zlomyslně se na uprchlíky zubili. Althea zavřela oči, a opatrně sevřela nůž v pravé ruce. Vrhla se na Par O´Bka. Ten zakvičel a svalil se z postele.

„Rychle! Udělejte s ní něco?!“ vřískal vysokým hláskem a mával masitou rukou na policisty.  Ti rychle spoutali ostatní Zoufalce, a teprve pak se otočili k Althee. Ta z nočníku pod postelí vyndala pistoli a mířila jí na Prase.

„Jestli se hnete, tak ho zabiju!“ Vykřikla. Policisté se zarazili.  Par  O´Back se vrhl k oknu, opásal se padákem a skočil. Byl však tak tlustý, že ho padák neunesl, a tak se Vládce rozplácl o velký kámen přímo pod svou věží. Ten kámen byl jedním z oltářů, jemu zasvěcených. Uprchlíci vítězoslavně vykřikli. Konečně, po tak dlouhé době se zbavili krutovlády! Policisté zakvíleli a vrhli se na zem, kde se otřásali mohutnými vzlyky. Nevěděli, komu teď sloužit. Zoufalci se rozběhli ke dveřím, musejí osvobodit všechny uprchlíky, než se prasečí poskoci vzpamatují. Althea odemkla cely klíček, který ukradla jednomu z ozbrojenců. Z vězení se vyhrnuly spousty lidí, toužících po pomstě. Byla tam celá ODS i s presidentem Klausem, kterého nechal zavřít Dr. R-Ath. Politici i obyčejní lidé si rozebrali zbraně a vrhli se na prasečí oddíly a na vidláky. President Klaus se těšil, až si podá R-Atha…

ale to už je jiný příběh. Tak jen doufejme, že to vše příběhem zůstane a my nebudeme muset zažívat další rudou krutovládu. Myslete, lidi!!!