Pozdě plakat

Šla po ulici zaváté sněhem. Zuřivě kopala do koulí sněhu a něco si pro sebe mumlala. Vypadala velmi rozčíleně. Slzy jí stékaly po rudě zbarvených tvářích od mrazu. Uklouzla a spadla, což jí na náladě vůbec nepřidalo. „Proč já?!“

   Doma ji už čekala připravená večeře a přísný pohled její matky. Právě ona byla příčinou všeho Nikolina trápení.

   „Ahoj, jak bylo v hudební škole?“ „Fajn, nemám hlad, dobrou.“

   Automaticky šla do svého pokoje, zamkla za sebou a svalila se do postele. Slzy jí teď divoce malovaly po obličeji. Nikol vzlykala, aniž by si byť jen malinko všímala klepání na dveře. „Nikol, je tu Tomáš, otevři ty dveře, jde tě učit tu matematiku.“ „Nemám na ni náladu, ať jde pryč!“ Na důkaz ignorace si pustila hudbu tak nahlas, že neslyšela vlastního slova, natož aby zaslechla matčino hudrování.

   Nikol tohle, Nikol tamto! Mám toho už dost. Celý život žiju tak, jak si píská…

   Zavírá oči a záhy se potápí do říše snů. Vidí zde velkou a nádherně zelenou louku. Běží po ní a proti ní se řítí nádherný a lesklý černý kůň. Je černý jako ta nejtemnější noc. Cválá, slunce má v zádech, leskne se jak diamant. Je to taková nádhera!

   „Nikol, měla bys vstávat a jít do školy!“

   Ten její hlas. Ten nepříjemný hlas, který tak nenáviděla. Vrývá se do uší, a hlouběji a hlouběji do mozku, je tak nepříjemný!

   Nikol necítila radost ze života. Neměla pro co žít. Rodiče jí přesně připravili život. Den po dni, minutu po minutě. Nikol ve svých 18ti letech neměla byť jen malý kousek štěstí. Ve škole bylo povinností mít tak dobré výsledky, aby rok co rok domů nosila vyznamenání. Všichni ve třídě o ní říkali, že je šprtka. Neměla jediného kamaráda, na kterého by se mohla spolehnout.

   Kvůli nutnosti maximálního soustředění na studium neměla čas na jedinou pozitivní věc v jejím světě. Její vášní byla ušlechtilá zvířata, právě jako ten v jejím snu. Jenže bylo naprosto nepřijatelné, aby se dcera inženýra a profesorky na vysoké škole, věnovala koním. Takže ji raději zapsali do hudební školy, kde už léta hraje na klavír. Nikol si stále v hlavně opakuje matčin monolog: „Jednou jsi tam začala chodit, tak už to doděláš! Tohle je perspektivní a nadějná činnost s budoucností, zatímco ti tvoji koně ne. Co já bych kdysi dala za to, kdyby mi rodiče koupili piáno a nechali mě hrát. Jednou mi budeš děkovat!“ Nikol úterky a čtvrtky v hudební škole z hloubi duše nenáviděla. Chtěla s tím skončit, ale…NEMOHLA! To její matka řídila vše, celý její život, každičký její krok. Určovala, s kým se bude stýkat a s kým ne. To právě ona odehnala Jirku, kluka, který by Niki na rukou nosil a snesl by jí modré z nebe. To by mu ale matka musela dovolit.

   Nikol toho měla právě dost. U otce oporu hledat nemohla, věčně nebyl doma. Sourozence nemá, aby se celá výchova mohla soustředit jen a jen na ni. A matka? To je ten poslední člověk, který by jejímu mladému srdci plnému touhy po dobrodružství, zážitcích, poznávání, lásce, vzrušení a přátelích, rozuměl.

   Odešla do školy. Ale nedošla do ní. Šla do své oblíbené kavárny v podloubí náměstí. Takhle ráno je tu docela pusto. Objednala si horkou bílou čokoládu, vyndala papír a tužku, a začala psát dopis…

   Drahá matko… Píši Ti, abych Ti objasnila pár věcí. Již od narození jsou ti absolutně lhostejné mé city a pocity. Stále se jen ženeš za nedosažitelnou dokonalostí. Kdysi dávno sis nakreslila obrázek, který chceš nyní do puntíku vybarvit. Ale zapomněla jsi na jednu věc – mám také své srdce. A právě to mi teď říká, že to, co dělám, je správné. Už nebudu dělat Tvoji loutku! Tvá hra se blíží ke konci…

   Je právě něco málo po osmé hodině. Ty jsi ve škole a skupině studentů dokazuješ, jak nesnesitelná jsi.

   Až budeš číst tento dopis, nebudu již zde, mezi živými. Důvodů je tisíc a jeden. Poslední dobou o smrti přemýšlím moc často. Až nyní jsem však našla tu potřebnou odvahu, abych vzala věci do svých rukou, a jednou pro vždy to vyřešila…

   Pozdravuj otce, toho muže, který ani neví, jak vypadám… Který si na svoji dceru nikdy neudělal ani chviličku času…

   Ty se měj také nádherně… A prosím! Nemějte další dítě!! Nikdo, ani ten nejzbytečnější tvor, si nezaslouží takový život, jaký se žije v naší rodině…

                                                                          Sbohem, Tvá dokonalá dcera

   Nikol zašla domů, dala dopis na perfektně vyžehlený ubrus, a zase odešla.

   Skočila pod vlak…

   Matka má nyní jen oči pro pláč. Její dítě, její jediné dítě, které milovala celým svým srdcem, avšak to ani nepatrně nedala znát, je nyní mrtvé. Pozdě plakat…