Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seCo Bůh? člověk!
01. 04. 2006
3
0
1035
Autor
Václav Hájek z Vršovic
I přišli lidé a nebylo jim potřebí bohů, nebylo jim potřebí církví, nebylo jim potřebí vlády. Lidé byli sami v sobě božští, nehledali už víc mimo sebe...
Nářek rozeného lidu
počatého nad hrobem
zakoušíme každý jednou
podruhé My nežijem.
Otravuješ naše nebe,
ty pancharte z Betléma.
Přikázání jeho zanech,
stejně si Nás nezískáš.
Mnozí chtěli věřit v tebe
na vartě‘s jim nahnal strach.
Slíbené však vykoupení,
obratí se povždy v prach.
Proč litovat zrovna tebe
nádeníku z golgoty,
v tobě z člověka tak málo!
za nehet tvé nicoty.
Marné bytí, marný nářek,
marně prolévaná slova.
Nikdy nepochopíš zmatek,
v nás nic víc než potopa.
Že na kříži trpíš za Nás?
Tak! Stejně my každý den
-pro tebe to jednou, dvakrát-
z bídy, smrti nevzejdem.
Bůh se dívá na mé tělo,
Bůh mi kopím páře bok,
Bože nemít slitování!
Bůh, Já, mřu tak rok co rok.
Není Boha mimo tělo,
není Boha ani v něm.
Bože kdyby se mi chtělo!
Není Boha venkoncem.
Nyní Kriste, povstaň hrdě
bez koruny, bez hřebů,
povstaň v satanově říze
přidej se k nám "otrokům".
Svrhni sama sebe z kříže,
bolest všechna před tebou
hle tam člověk, viz on přišel,
podat ruku znavenou.
Strach ti čiší z očí Bože,
víš, že nikdo nechce víc,
sklánět hřbet a lízat hoře,
za tvůj palác v nebesích.
A tak zvíhám prapor Jobův,
lidskou stopu věků všech,
a spolu do tváře bohům
vmetem prach ač v bolestech.
A člověk a lidé byli jednotní než apoštolům zachtělo se slávy, než papežům zachtělo se žezel, než managerům zachtělo se krve a matka země pak s pláčem pozřela sebe sama.
Nářek rozeného lidu
počatého nad hrobem
zakoušíme každý jednou
podruhé My nežijem.
Otravuješ naše nebe,
ty pancharte z Betléma.
Přikázání jeho zanech,
stejně si Nás nezískáš.
Mnozí chtěli věřit v tebe
na vartě‘s jim nahnal strach.
Slíbené však vykoupení,
obratí se povždy v prach.
Proč litovat zrovna tebe
nádeníku z golgoty,
v tobě z člověka tak málo!
za nehet tvé nicoty.
Marné bytí, marný nářek,
marně prolévaná slova.
Nikdy nepochopíš zmatek,
v nás nic víc než potopa.
Že na kříži trpíš za Nás?
Tak! Stejně my každý den
-pro tebe to jednou, dvakrát-
z bídy, smrti nevzejdem.
Bůh se dívá na mé tělo,
Bůh mi kopím páře bok,
Bože nemít slitování!
Bůh, Já, mřu tak rok co rok.
Není Boha mimo tělo,
není Boha ani v něm.
Bože kdyby se mi chtělo!
Není Boha venkoncem.
Nyní Kriste, povstaň hrdě
bez koruny, bez hřebů,
povstaň v satanově říze
přidej se k nám "otrokům".
Svrhni sama sebe z kříže,
bolest všechna před tebou
hle tam člověk, viz on přišel,
podat ruku znavenou.
Strach ti čiší z očí Bože,
víš, že nikdo nechce víc,
sklánět hřbet a lízat hoře,
za tvůj palác v nebesích.
A tak zvíhám prapor Jobův,
lidskou stopu věků všech,
a spolu do tváře bohům
vmetem prach ač v bolestech.
A člověk a lidé byli jednotní než apoštolům zachtělo se slávy, než papežům zachtělo se žezel, než managerům zachtělo se krve a matka země pak s pláčem pozřela sebe sama.