budoucnost kuřáků

Nesmíte tady všemu věřit pravda tu o mě je jenom v tom, že kouřím a hledám cestu a , zbytek je pohled do budoucna co se může stát, proto kdo začínáte s tímto zlozvykem raději hned přestaňte neboť pak se tohoto špatně budete zbavovat, vím to sama

Není to tak dávno co jsem doopravdy hodně kouřila a vůbec mi nepřišlo špatné "stáhnout" krabičku za jeden den. Faktem zůstává, že z brigády mi moc nezbývalo a to co zbylo šlo do cigaret, nejen že to zatížilo mojí finanční stránku, ale hlavně zdravotní. Náznaků jsem si nevšímala, měla jsem jiné potíže - škola, vztahy, doma .... všichni něco chtěli, namlouvala jsem si, že mě tento zlozvyk uklidňuje, tenhle problém se mi tehdy zdál jako nejmenší zlo. Byla jsem vnitřně rozpolcená a hodně zraněná. Tohle vše by pokračovalo dál, kdyby se neobjevil první dusivý kašel a hlavně první prožitky bez přísunu kyslíku do plic. Po tomto zážitku, kdy plíce lapali po zbytku toho co dodává život, jsem si uvědomila, že tudy cesta asi nepovede, ale pokračovala jsem vesele dál i s tím vědomím, že se mohu začít dusit. Pokaždé jsem si říkala, že tohle bude ta poslední, tahle ta výjimečná a nebo na uklidnění, pokaždé se našla výmluva, proč zrovna teď bych si měla opět zapálit a pocítit tak jak se nikotin pomalu dostává do těla. Postupem času kašel nabýval na síle a nebyl u mě jenom občasným jevem, po pravdě za něj mohlo i pár přechozených onemocnění jako chřipka nebo angína (proč taky ležet doma, když mám tolik práce? Vždyť mám "nahnutý" známky nemohu si dovolit zůstat ležet...) Můj imunitní systém byl narušený stejně jako psychická část mé osobnosti, problémy se dostali za hranici zvládnutí a úniky do světa, který byl jen mým byli stále vzácnější, jakoby mozek a tělo neustále pracovali na plné obrátky a nedokázali vydechnout. Tohle vše - vyčerpání, stres, kouření, vztahy, to že jsem chtěla pomáhat všem a vždy tu být pro ně asi to způsobilo, že jsem se v několika málo minutách "sesypala" a ocitla se v nemocnici. Jak já to místo nesnáším! Všude je cítit nemocniční vůně dráždící citlivé nosíky,a ta bílá barva všude kolem! Je tak depresivní! Sestřičky v bílé, doktoři jak jinak také, stěny podlahy, okenní rámy .... působí to chladně, depresivně..... Po tomto otřesném zážitku jsem se malinko zmátořila, nyní kouřím jenom výjimečně a nesnažím se stihnout vše a být tu pro všechny, protože vím že to není možné a hlavně lidi na které jsem spoléhala, že budou při mě odešli, někam do nenávratna zbyli z nich jenom vzpomínky na smích, problémy a dešťové kapky zkamenělé na plátně v mé hlavě spolu s obrazy a výjevy, na které budu ráda a s lítostí vzpomínat, že skončili, zmizeli. Je na čase zvednout se a žít dál, ale já už jsem zapomněla jak se to dělá.

---