Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKatka Hynková
Autor
Dante
"Není ti to povědomé Martine?" Zeptal jsem se.
"A co jako?" Tázal se Martin poněkud zmateně.
"To žvýkání. Uvědom si, že stojíme za rohem školy a nevidíme, kdo se k nám přibližuje. Přesto si ale myslím..."
"Možná se ti to jen zdálo, ale v něčem máš přece jen pravdu, Dante. Cítím Huba Buba." Uznal nakonec Martin.
"Říkám ti, je to Katka Hynková. Poznáš přece Katku Hynkovou. Má takové zvláštní černé vlasy, nechci pomlouvat, ale vypadá jak zmoklý havran. Kýbl mražených krtků. Kačeři a bobři...."
"Bacha, už jde. Už je tady. Ahoj Katko."
Katka Hynková se zastavila a začala pomlovat s námi. Pomluvili jsme asi třicet lidí, až jsme se zastavili u Honzy.
"Měl by se vrátit do minulého století....a ten jeho paví brk..." Začala Katka.
V ten moment se ale ke škole blížilo cosi hrbatého. Chůze místy připomínala starce, ale jakmile jsem zpozoroval černý kabát, bylo mi včechno jasné. Ten nenápadný šedý vlk, fantom knihoven, mistr slova a hole. Viděl jsem kráčet v nenápadném šedém oparu Jana. Byl to přesně ten člověk, kterého se chystala Katka zdrbat.
Abych nastínil trochu situaci, Honza je vše, co ztělesňuje Olšanský hřbitov. Moudrost stáří z něj čiší jako moudrost ze svitků Komenského a Jana Kozibradky z Přelouče. Až takové fantaskní opojení a respekt jsme před ním měli.
Všichni.
Všichni jak jsme tu teď stáli a zlořečně až hanebně se ve vlastní pýše utápěli. Člověku až kozí bradka vstávala a ježila se, když ucho mravné a vzdělané zaslechlo takovou snůšku nesmyslných řečí. Honza se tvářil seriózně.
Jakmile byl u nás, řekl jedinou větu. Jedinou větu, která srazila nás všechny do kolen.
"Odcházím, vy zhoubo lidstva."