malovat si do basni

Malovat si do básní

Když bývají chladná jitra, když noc už ztrácí na moci
a ptáčkové se předvádějí zas s novou písní u svých dam,
cítím jak je země sama jak mlčí s vodou v potocích,
stejné chvění cítím v duši když je člověk v sobě sám,

v těch okamžicích upřímnosti v rozhovorech bez hlásek
k svému srdci, strachu, smrti, tím co se jen tak neříká,
já v polosnu, když svírám víru mi uniká zas o vlásek,
já nevím zda ji následovat zda je cestou básníka.

Být tak malíř, maloval bych nekonečné zeměpásy,
maloval bych ostré skály i nahá ženská ramínka,
rozbouřená moře, války maloval bych místo krásy
a taky život a stesk jak bolí, jak vrtkavá je vzpomínka,

v směsích žhavé tempery bych prosvětloval duše stíny,
všem dobrým lidem co jsou smutní dokreslil bych majestát
a k slzám v ocích záblesk hvězdy a na každý den trochu jiný
pocit lásky z nenadáni i jak mít koho jen tak rád.