Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBeze jména
Autor
Winter
Jednou z věcí, které můžeme říci o Aleši Záhorském s naprostou jistotou, je fakt, že neobyčejně snadno a rád zapomíná všechny nepodstatné věci svého života. Neví, kam si večer odložil brýle (vždycky je ale ráno najde), kde nechal své oblíbené světlé kalhoty (nevadí, vezme si jiné), kolik přesně platí za nájem (nějak mu to prostě vyjde) a třebas taková jména bývalých spolužáků si ani nepamatoval dostatečně dlouho, aby na ně stačil zapomenout (vždyť už z nich asi nikoho nepotká). Nicméně jídlo chutná pořád stejně a usnout se mu také vždycky podařilo.
Jednoho dne se ale Aleš Záhorský probudí a shledá, že přes noc zapomněl, jak se jmenuje on sám a není si jistý čí tvář to na něj tak poťouchle usmívá ze zakaleného zrcátka na nočním stolku. Rozhodl se tedy pro jednoduchý test: zamrkal - prvně levým okem, pak pravým okem a nakonec se rozhodl vyzkoušet zase to levé. Tvář v zrcadle zatím odpovídala – levé, pravé, pravé, pak se usmála, dobře si vědoma, že se shodují pouze dvě třetiny z testované mrkací sekvence. I přes tuto nevalnou pouze šestašedesáti procentní shodu se Aleš Záhorský rozhodl vzít tvář ze zrcadla za svou, protože stále je lepší mít tvář neposlušnou, než nemít vůbec žádnou.
Rozhodl se definitivně vylézt z postele, ale stejně jako zapomněl, kdo je, vypařila se mu z hlavy i dispozice jeho bytu v jednom z nesčetných Porubských cihlových domů z období první poválečné pětiletky; koupelnu musí hledat, nakonec ji ale najde.
Teď už Aleš Záhorský stojí před oknem z obývacího pokoje a dívá se ven na domovní dvorek s udusanou trávou a zaneseným, skoro neviditelným, pískovištěm, kam chodí všechny kočky z okolí. Ale on ten dvorek nepoznává. Sice mu připadá familiérně povědomý (všechny Porubské dvorky vypadají stejně), přesto je v něm i něco strašně vzdáleného a cizího.
Kousek od zarezlé prolézačky se vynoří skupinka malých, asi sedmiletých, kluků. Pořvávají po sobě a Aleš je z bezpečí svého okna sleduje v ruce třímajíc knihu, kterou objevil rozečtenou v obývacím pokoji. Na přebalu románu font velikosti 48 hlásá: G. G. Márquez – Sto roků samoty a záložka ponořená do papírových útrob románu označuje místo, kde je José Armando Buendía odsouzen k věčnému pondělí. Stejná pasáž je i podtržena. Zvenku se nadále ozývají různé vulgarity. Rezonují od okolních zdí a občas se vetřou do mírně pootevřených oken. „Ke vchodu do krysí díry dochází ke zkreslení zvuku“ vybaví se zkomoleně Alešovi jedna báseň od autora, jehož jméno si zanic nemůže vybavit. Ani se o to nesnaží…místo šátrá v paměti a snaží se rozpomenout, jak se jmenuje on sám.
Vždyť se můžu podívat ven! Na jmenovku na dveřích! bleskne mu hlavou a už běží od okna pryč do útrob svého neznámého bytu, který ale naštěstí není tak velký, aby v něm nenašel dveře ven, když už se mu povedlo objevit koupelnu.
V županu stojí na chodbě, předčítá si z bílého proužku v úrovní očí, který je připevněn na jeho bytových dveřích.
Čte: -Aleš-Záhorský- Přesto si nepřipadá o nic víc lépe, než před malou chvílí, kdy žádné jméno neměl.
Ze spodního patra se zatím šourá důchodkyně s plnou nákupní taškou - pórek mává svým ohonem a minerálky cinkají, z tašky vypadne deset rohlíků v obvyklém silonovém sáčku. Důchodkyně si však ničeho nevšimne a pokračuje dál ve své usupené snaze zdolat všechna podlaží tohoto starého domu bez výtahu. Když míjí Aleše, oči jí zablíkají a pronese svůj jediný monolog:
-Eh…Dobré ráno, pane Záhorský. Jsem ráda, že Vás potkávám zrovna takhle po ránu, protože už včera jsem Vám chtěla předat úklidovou knihu. Počkáte, prosím, tady na chodbě, dokud ji nepřinesu? Dřív ne ž ji ale stačí vrchní patro zcela pohltit, Aleš Záhorský za ní zavolá:
-A jaký, že je to dneska den?
-No přece pondělí! donese se mu zdálky a následuje bouchnutí dveří.
Aleš stojí na chodbě a čeká. Zvedne vypadlé rohlíky, jeden z nich vyndá a pustí se do něj – je mírně nasládlý a chutná stejně, jako chutnal včera nebo předevčírem. Stejně tak studí kachličová podlaha a běží světy za nespočetnými bytovými dveřmi, které nepropouští nic z našich starostí do docela spokojených univers neznámých lidí…