Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVÍTÁNÍ JARA
16. 04. 2006
5
0
1161
Autor
anquetil
Na šedém balvanu děsivé skály se samotou srůstaje sedím, pode mnou vody jak by se rvaly, na zběsilou Svitavu hledím... Stanislav Kostka NEUMANN - Kniha lesů, vod a strání
Tak tiše zima za sebou zavřela stříbrná vrátka, pokrytá posledními něžnými vzdechy třpytivého jíní… A dychtivě, jak dívčí ústa, otevřelo se nám jaro. Už pár dní předtím to zvěstovaly bílé vykřičníky prvních sněženek. Připadám si věčně mladý a věčně zamilovaný, jinak bych snad ani nedokázal být šťastný. Letošní první jarní den jsem přivítal se svou milou. Už skončilo mokrého sněhu tání a přírodě začínalo jarní vlání. A já věděl, co mne pohání, vzít svou lásku právě do kraje lesů, vod a strání...
Březnová příroda, zvolna procitající do jara, si oblékla snad všechny odstíny zelené. Jako déšť tu světlounká zeleň potichu pršela i z nahých vrb, uctivě se sklánějících v tichém rozechvění nad řekou Svitavou, do které jiskřivě přitékají zurčící potůčky z blízkých remízků. A to už jsme z otevřené krajiny vcházeli do katedrály pohádkového údolí. Ano, ubírali jsme se místy, kde se na začátku minulého století narodila básnická sbírka Stanislava Kostky Neumanna "Kniha lesů, vod a strání", která v hluboké úctě před přírodou se sklání...
Jako dva tuláci vstupovali jsme zvolna do úzkého údolí mezi dvěma strmými srázy a se vzrušeným dechem jsme tiše naslouchali úžasným ptačím trylkům i zpěvu divoké řeky. Všechen okolní vzduch se vlhce chvěl a tak opojně voněl jarem, až se nám tajil dech. Její drobná ručka se stydlivě schovávala v mé dlani, na svých rtech měla pousmání a plná ňadra se jí při každém dechu dychtivě zvedala... Chvíli kolem mne rozpustile hopsala jako nezbedné kůzle, pak zas měla ladnou chůzi gazely. Oči měla kouzelně tmavomodré, jak probouzející se ranní nebe. A ty její božské oči jarem tak vlaze rozkvétaly, byly něžně zasněné a užasle se na mne smály. Při jakési vzpomínce hebce zvlhly stříbrnou slzičkou a pak se zas rozsvítily jiskřičkami štěstí...
V hlubokém, zalesněném kaňonu, nad námi teskně visely hutné černé skalní masívy a pod útlou cestičkou zpívala, sténala, vzlykala, hučela, klokotala a křičela Svitava, těhotná vodou z jarního tání. A v tom bujarém hřmotu řeky promlouvala naše ústa a nacházela společné pohledy na přírodu i život. Pravda, vzduch byl ještě studený, ale světlá obloha i naše duše byly křišťálově čisté a naše, chladem prokřehlé dlaně, hledaly většinou teplo ve svých vlastních kapsách. Březnové sluníčko bylo ještě lakomé, ale o to víc mne hladily a hřály ty nebesky modré oči, co tam byly se mnou.
A pak, až jsme v zastrčené hospůdce usedli nad karmínově červeným vínem, jsem s ní mluvil těmi nejněžnějšími hebkými slůvky, která znám a na cosi jsem se jí naléhavě, sotva slyšitelně ptal. Její okouzlující ústa šeptala NE, ale oči křičely ANO! Byl jsem tolik šťastný i v tom jejím plachém jarním utíkání...
Dalšího jitra jsem nemohl dospat a ještě před ranním rozbřeskem jsem skládal svá poetická slovíčka. Z těch včerejších dojmů byla všechna ta slůvka ještě rozverná a uličnicky načepýřená, jak hejno hašteřivých vrabčáků. Snad jsem se těmi několika málo řádky trefil do mých pocitů i do melodičnosti veršů S.K.Neumanna, u jehož památníku v Bílovicích jí vyhrkly dojetím slzy z očí. A jako stříbrné korálky, líbajíce dlouhé řasy jejích nádherných modrých očí, kutálely se ty perly vstříc mým rtům...
Včera přivítal jsem jaro v lukách
a štěstí měl jsem ve svých rukách.
Vody jarní prudce plynuly a řvaly,
hebké oči modře se na mne smály.
Ruměnec měla na líci
nad Svitavou křičící
a pod lesem u skály
spolu jsme se líbali.
J
anquetile, díky za všechna milá avízka. Měla jsem velkou radost, když jsem Tě tu znovu objevila - zařadila jsem si Tě mezi oblíbené autory :-))) přeji krásný den a zdravím Tě
nádherné, plné poezie, úchvatné obrazy přírody namalovány slovy... dílko je pohlazením po duši... díky a velký TIP
Myslim, ze kategorie neni dulezita. Jen bych priste pred takove dilko napsal do prologu, aby si ctenar dal nohy na stul, k ruce dvojku bileho, otevrel si ´´jarni´´ okno na zahradu a pri cteni zapomnel na vsedni starosti. Vyzkousel jsem prave a mohu vsem vrele doporucit. Tip
[Jenom mezi nami, ono by to bez pripravy mohlo dnesniho ´´moderniho´´ cloveka doslova porazit.]
pelykau,
máš pravdu, bylo to od srdce. Díky za zastavení a mrzí mne, že jsem tohle dílo asi nezařadil, jak bych měl. Kam bys je dal ty, když ne mezi fejetony?
[málem jsem zkritizoval pana Neumanna]
Co následovalo bylo sladké, milé, zřejmě od srdce...
...pravda, čekal jsem fejeton.
To ses strefil, jarem 2005 se probouzely hned dvě mízy současně. Jedna v přírodě a druhá ve mně... :)
Malebné! *
Chvíli jsem přemýšlel, jestli to nepřesahuje imaginární hranici 0,5kg kostkového cukru na litr slov, ale tady je to podle mě v pořádku. Tak barvitě popsat přírodu bych nesvedl.