Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePěšina
16. 04. 2006
0
1
461
Autor
blood_witch
Hustý déšť bubnoval na polorozpadlou silnici a v prohlubních se začaly tvořit kaluže. Vál ostrý a studený vítr.
Hrozné počasí, pomyslela si, polovina června a jeto tu jak v listopadu. Pospíchala a třásla se zimou. Domů to mám ještě tak půl hodiny, kdybych to vzala přes les, ušetřila by jsem dobrých 10 minut. Okamžitě tenhle nápad zavrhla. Maminka jí vždycky říkala ať nechodí do lesa, je hustý a rozlehlý.
Pospíchala dál a mokrá mikina se jí nepříjemně lepila na tělo. Ale možná by jsem ... , ne se svým štěstím by se ztratila po pár krocích. Přestože mozek jasně říkal ne, nohy jako by jí sami vedly na lesní pěšinu.
No co se mi může stát? Když se budu držet na pěšině tak nic, pomyslela si a vykročila mezi stromy. Odjakživa byla strašný strašpytel a často si namlouvala něco, co se nedělo. I tyhle vysoké borovice jí naháněli hrůzu, ale nechtěla si to připustit. Není přece mimino, aby se bála stromů. Po pár krocích se pěšina zužovala a les potemněl. Začala si zpívat, aby se tolik nebála.
Šla dál, šla, šla a šla. Nevěděla ani jak dlouho, ale náhle si uvědomila že není na pěšině. Začala panikařit.
,,Jestli se ztratím, třeba mě nikdy nenajdou. Les je přece tak rozlehlý.“
Dala se do běhu. Proplétala se mezi keři na kterých rostlo něco červeného. V uších jí znělo matčino varování.
,,Nechoď do lesa, je hustý a rozlehlý.“
Zas a zas slyšela svoji matku pronášet tu větu. Uklouzla po vlhkém kořeni stromu a dopadla tváří do hloučku kopretin. Její panika stoupala. Zvedla se a začala křičet.
Křik se nesl mezi stromy, ale brzy zanikl ve zvuku deště.
Začala opět utíkat. Utíkala dlouho. Najednou neměla pevnou půdu pod nohama.
Padala.
Vybavila si další větu, kterou matka říkala: ,,Je plný prohlubin a roklin, nechoď tam.“
Viděla před sebou svojí matku, která se na ni usmívala. Poslední co ucítila, byl náraz na kamenné dno rokle.
Obklopila ji tma.
Po týdnu pátrání našli její tělo. Nikdo nechápal, co se stalo, proč sešla z pěšiny. Ta je přece tak pěkně vidět mezi těmi rybízovými keři a řadami kopretin
Hrozné počasí, pomyslela si, polovina června a jeto tu jak v listopadu. Pospíchala a třásla se zimou. Domů to mám ještě tak půl hodiny, kdybych to vzala přes les, ušetřila by jsem dobrých 10 minut. Okamžitě tenhle nápad zavrhla. Maminka jí vždycky říkala ať nechodí do lesa, je hustý a rozlehlý.
Pospíchala dál a mokrá mikina se jí nepříjemně lepila na tělo. Ale možná by jsem ... , ne se svým štěstím by se ztratila po pár krocích. Přestože mozek jasně říkal ne, nohy jako by jí sami vedly na lesní pěšinu.
No co se mi může stát? Když se budu držet na pěšině tak nic, pomyslela si a vykročila mezi stromy. Odjakživa byla strašný strašpytel a často si namlouvala něco, co se nedělo. I tyhle vysoké borovice jí naháněli hrůzu, ale nechtěla si to připustit. Není přece mimino, aby se bála stromů. Po pár krocích se pěšina zužovala a les potemněl. Začala si zpívat, aby se tolik nebála.
Šla dál, šla, šla a šla. Nevěděla ani jak dlouho, ale náhle si uvědomila že není na pěšině. Začala panikařit.
,,Jestli se ztratím, třeba mě nikdy nenajdou. Les je přece tak rozlehlý.“
Dala se do běhu. Proplétala se mezi keři na kterých rostlo něco červeného. V uších jí znělo matčino varování.
,,Nechoď do lesa, je hustý a rozlehlý.“
Zas a zas slyšela svoji matku pronášet tu větu. Uklouzla po vlhkém kořeni stromu a dopadla tváří do hloučku kopretin. Její panika stoupala. Zvedla se a začala křičet.
Křik se nesl mezi stromy, ale brzy zanikl ve zvuku deště.
Začala opět utíkat. Utíkala dlouho. Najednou neměla pevnou půdu pod nohama.
Padala.
Vybavila si další větu, kterou matka říkala: ,,Je plný prohlubin a roklin, nechoď tam.“
Viděla před sebou svojí matku, která se na ni usmívala. Poslední co ucítila, byl náraz na kamenné dno rokle.
Obklopila ji tma.
Po týdnu pátrání našli její tělo. Nikdo nechápal, co se stalo, proč sešla z pěšiny. Ta je přece tak pěkně vidět mezi těmi rybízovými keři a řadami kopretin
1 názor
violetlight
21. 02. 2007
Nebylo to zas tak strašné, jen bych to víc "učesal", pohrál si s jazykem a formou...
hm, som cakal, ze aspon stretne v lese jezibabu a alebo aspon hladneho vlka... skoda