Štěstí halabalo

„Dej to sem, Luciáši!“ zaslechla jsem plačtivý hlas mladší dcery, když jsem pozdě odpoledne otevřela dveře do bytu.

„Chi chi, chtěla bys, co?“ odpovídala jí výsměšně starší Lucie.

„Jsi blbá! Blbeček blbej!“ pokračoval jejich láskyplný rozhovor.

„Ach jo,“ povzdechla jsem si a položila tašky s nákupem a ze zubů vyndala dopisy, které jsem před chvílí vytáhla ze schránky.

„Jé, nazdar mami! Ty už jsi doma?“

rozrazily se dveře do předsíně a já uviděla své miláčky. Lucie nad hlavou mávala Kaččiným bublifukem a ta za ní stála se slzama v očích a zoufale do ní bušila pěstičkama.

„Ahoj, zlatíčka,“ snažím se ještě situaci zachránit pozitivním přístupem.

„Ať mi to dá!“ vztekle dupe Kačka a já jí chápu.

„Vrať jí to!“ nezní můj hlas už tolik pozitivně.

„Ona mi ale včera vylila ten můj,“ začíná pro změnu natahovat zase Lucie a vztekle mrští bublifukem o zem.

„Já vás seřežu obě dvě,“ ječím už zcela nekontrolovatelně.

V kuchyni je spoušť, v obýváku je spoušť, do pokojíčku raději ani nenahlížím. Udělám něco k večeři. Co jiného by nás v téhle situaci mohlo alespoň trochu semknout. Upínám se již k tolikrát osvědčenému rituálu.

„Lucie, už jsi dnes trénovala na piáno?“

Neslyší mě. Jsou vedle u křečků a zrovna se nehádají. Nemám odvahu ten dočasný mír rušit trapným nabádáním k psaní úkolů či k přehrávání etud. Tak nechám svou otázku vyznít do ztracena a jdu vařit špagety.

„Tak mami, představ si to! Zítra budu přednášet na školním kole ZUŠky,“ říká Lucie s plnou pusou.

„Fakt?“ ožívám. Jak lahodně mi v uších zní ta pozitivní informace. „Co budeš přednášet?“ ptám se s nehraným zájmem.

„Nevím, asi to Koště,“ odpovídá Lucie s hranou ležérností.

„Jo? Umíš to ještě?“ V duchu si vybavuji tu roztomilou Lucinku, která paní učitelku v mateřské školce udivovala recitací Kainara. Zároveň si s lítostí uvědomuji, jaká je škoda, že na básničky už nemáme čas. Ale co. Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské škole. To říká i uznávaný Fulghum, tak proč ne i já.

„Jak to řekneš? Ukaž,“ prosebně jí vyzývám.

„Mami, prosím tě, proč bych ti to teď měla říkat?“ ofrňuje se.

„Chich, ona to neumí, neumí…“ chápe se první příležitosti k poťouchnutí Kačka.

Je mi jasné, co bude následovat: „Nech si toho , blbečku!“

„Nenech se vytočit. Jsi přeci pedagog, jsi skoro psycholog. Dívej se na to s nadhledem,“ opakuji si v duchu a pomalu počítám do deseti.

„Tak mi to řekni..“ kamarádsky se snažím dosáhnout svého cíle a přemýšlím, jestli mám něčím své drahocenné dítě ještě uplácet.

Ale Lucie zrovna usoudila, že není nutné nadále svou matku prudit. Právě v ní zvítězila touha předvést se za každou cenu a rozhodla se po pečlivém zvážení podstoupit i případnou kritiku své přemoudřelé matky.

„Na zápraží koště stálo

a ne aby zametalo,

jen tak stálo, jen tak stálo,

o dveře se spoléhalo,

halabala, halabalo,

a to bylo ještě málo:

do kapes si ruce dalo.

Punťu málem ranil šlak.

-Koště, ty jsi darebák!

Slyšelos, že třeba pes

Dal si ruce do kapes?

Taky…taky…ta…“

„Taky holub na hambálku,“ napovídám.

„No jo, já vím,“nevrle zavrčí a nahonem, jako by chtěla dohnat ztracený čas, odříká:

„Taky holub na hambálku, dal se slyšet na tu dálku. „

„Tak ne. To musíš říkat tak, aby to znělo jako vrkání holuba, to musí bublat, to musí mít holubí melodii,“ říkám slovy režiséra ochotnického spolku. Její reakce je stejně prudká, jakou mají obvykle i herci na podobné rady. Pod tíhou mé autority to ale švejkovsky bublavě přeříká a pokračuje.

Jako správný psycholog polknu v průběhu recitace všechny připomínky, které se mi ale derou na jazyk neuvěřitelnou vehemencí.

„Báječný to bylo!“ začínám svou kritiku nejprve pozitivním hodnocením. „Zkus to ale takhle:“ a začínám rozebírat její výkon, báseň, emoce koštěte, psa, holuba i hus. Nejtěžší je finále.

„Náhle koště, jak tam stálo,

 malinko se pousmálo,

a pak, trošku halabalo,

ty své ruce z kapes dalo

a zas chvilku zametalo.

Nu, a co se vlastně stalo?“

Intonace posledního verše nám dala zabrat. Kdo se to vlastně ptá co se stalo? Drzé koště nebo moudrý vypravěč? Jenže to už je na Lucku moc.

„No jo. Já to zítra nějak řeknu. Už mě nech!“ zakončuje tu mizivě krátkou a krásnou chvíli společného porozumění mé jinak geniální dítě a jde si pustit Ulici.

Druhý den mi odpoledne zvoní na stole telefon:

„Mami, vyhrála jsem!“

Srdce pyšné matky poskočilo.Nebylo to však nic proti přemetu, které udělalo vzápětí.

I do telefonu bylo cítit, jak se v Lucii něco pousmálo: „Řekla jsem to přesně tak, jak jsi mi radila.“

Nu, a co se vlastně stalo?