Přemýšlení o blbostech

  Někdy mám prostě chuť umřít. Najednou mě to tak přepadne. Třeba, když sedím v autobuse a přemýšlím, jestli dojedem včas. O ono to přijde. Jedna myšlenka. A té se nezbavím. Chci umřít. Teď a tady. Jen tak. No ze zábavy. Abych konečně věděla, co je na druhé straně. Třeba tam je jen tma. Jako ve vězení, ale je to o hodně horší. Vězeň aspoň ví, kdy tma skončí, popřípadě, že umře a uteče tak stínům. Ale tam by to asi nešlo. Nemáte tam dané, jak dlouho budete sedět. Jediné, co víte je, že musíte čekat. Na co? To už je vedlejší. Jen tak sedíte. Možná už uběhl jeden lidský život a možná jen pár sekund. Jó čas je relativní, zvláště ve tmě. Byla by sranda, kdyby se to počítalo podle toho, kolikrát člověk za život řekne JÁ. Taková božská reality show. Docela legrace, když tam nesedíte vy.
 Třeba ale nic není. Žádné potom ani pak. Prostě nic. Ale nad tím raděj nepřemýšlím . Byla by to zbytečná smrt. A to je blbý. Nemám ráda zbytečnosti. Tak na to nemyslím. To by bylo zbytečné.
  Myslím že existuje peklo. Ne takové, kde vás satanáši bodaj vidlemi do zadku a svatí se na vás tlemí z vrchu, ale takové, kde skončí všichni. Jen za to, že jsou lidi. Z jedné strany spravedlivé a z druhé ne. Ale takový je život. C´est la vie a jsme v prdeli. Lidi by tam chodili pořád dokola, jako cvičená zvířata v cirkusu.  Celý den by bylo povoleno sedět u televize, kde dávaj jen telleshoppig. No nekupte Super vysavač jen za 11 000Kč, který vysaje i vaši duši. Děsný mučení, z toho by všem hráblo. Sem tam by někdo předvedl, co umí. Třeba počítat do deseti. A všichni by slušně zatleskali. Jako v mateřské školce s mřížemi.
  A nebo by mohlo být i nebe. Ale to by pak byla pěkná nuda. Celý den se na každého usmívat. Na lidi, co nemáte rádi a co vás třeba za života srali. Nebeské pokrytectví. Sice je bezva vědět, že jste skvělí, když jste se dostali do nebe, ale k čemu vám to je, když strávíte věčnost ve věčné nudě. Nebo se může v nebi hrát mariáš? Štvát lidi jen kvůli tomu, že je to sranda? A to je na nebi to blbý. Nejsou tam ty lidský radosti, jen nebeský. Člověk by bez svý radosti nebyl člověkem.
  Tak takhle někdy uvažuju. Většinou, když skončím, tak se v odrazu přistihnu, že se tlemim. No fakt. Lidi se na mě taky usmívaj, ale kdyby věděli, že jim po smrti chystám peklo, tak by mě nejspíš vyhodili za jízdy. Já vím a oni neví. Docela legrační, ale třeba nad tím uvažují taky. A tak se po zbytek cesty na sebe usmíváme. Někdy je život prostě krásný.