Mesiášova milenka

Zvrásněný den v dlaních mám, když usínám.
Piju plnými doušky, kapky se vpíjí do pokožky.
- Nahlas polyká a mílovými kroky uniká.
Samotě, která se jak vítr dotýká 
břehu
Protrhla se hráz, po třech dnech zas
uvidím člověka. Už mě to neleká.
Ruce mi kazajkou sváže, přesně jak mu zákon káže
vzdor vzorně zavinout a nechat
zahynout 
On neslyší Mesiáše, jak mi tiše v klíně pláče,
že světu náhle zvoní hrana, že já jsem jeho milovaná,
která v rukou osud houpá. Když budu na skutky skoupá,
zmlkne
Konečně přestalo pršet, jenom srdce nahlas tluče.
Komu? Komu zvoní? Komu zvoní hrana, moje milovaná?
To si tak naprázdno svět otvírá ústa a křičí: "Zůstaň!"
potichu