Čím se měří sen?

Občas píšu i recenze. Semtam sem některou v předpremiéře dám.

Český čtenář nemívá často šanci setkávat se s knihami přeloženými z katalánštiny, a pokud vím, ještě nikdy mu nebyla předložena kniha andorrského spisovatele. Jako by tento ministáteček, sestávající v podstatě z jednoho pyrenejského údolí mezi Francií a Španělskem, ani žádnou literaturu neměl. Nebo alespoň takovou, která by stála Čechům za pozornost. Spisovatelé malých států a malých národů mají více než jiní potíže se světovostí a provinciálností. Ostatně i Češi mají tuto zkušenost. Mnozí spisovatelé na celém světě dodnes musejí volit mezi světovostí spojenou s příklonem k některému světovému jazyku, mezi psaním v jazyce mateřském, jež limitovalo počet přijímatelů díla. Nikde není mnoho překladatelů z malých literatur, také zájem nakladatelství o tyto literatury je menší, a proto šance proniknout k zahraničním čtenářům mají spisovatelé malých národů malé. S tímto problémem se potýkají spisovatelé iršté, velští, stejně jako lužickosrbští a katalánští, ke kterým patří Andořan Antoni Morell i Mora. Jejich díla jsou vnímána jako literární kuriozity a zahraničními čtenáři jsou vyhledávána méně než díla psaná anglicky, španělsky, francouzsky nebo rusky. A tak třebaže se Morell narodil v roce 1941 a píše už dvacet let, třebaže napsal už pět knih a a jistě se mu za některé už dostalo v domácím prostředí uznání, jedna z nich se k českému čtenáři dostává teprve dnes, šestnáct let po svém prvním vydání. Je to jeho druhá kniha a čeština je prvním cizím jazykem, do kterého byla přeložena. Jde o novelu Boris I, král andorrský a v loňském roce ji v překladu Jana Schejbala vydalo nakladatelství Argo. Jejím hlavním hrdinou je ruský porevoluční emigrant a světoběžník Boris Skosyrev, který se roku 1934 objevil v chudé a zaostalé Andoře a rozhodl se stát se zde králem a zemi povznést. Byl podvodník, nebo to myslel vážně? Morell podrobně mapuje devět letních dní „vlády“ samozvaného krále. Třebaže jej představuje jako dobrodruha a fantastu, líčí jeho počínání bez ironie a bez odsudku, ba s jistou lidskou sympatií. Představuje nám životní sen, který se rozbil o střízlivost reality. Sen o účasti na dějinách, který se nemohl uskutečnit. Skosyrev nebyl dobyvatelem ani uchvatitelem. Nabídl dějinám svou vizi povznesení sebe sama i malé země, jíž se chtěl stát králem. Historie jeho koncept nepřijala, sen ztroskotal běkem krátkého okamžiku. Byl to proto malý sen? A čím se vlastně měří v dějinách velikost snu? Pokud počtem vítězných bitev, množstvím mrtvol na bojištích a množstvím odpůrců v žalářích, pak je skutečně historický účet krále Borise směšně prázdný. Je ale spravedlivé nazvat jeho sen směšně ubohým? Autor je jiného názoru, a proto nevolí chronologicky postupující vyprávění příběhu a používá zpětné perspektivy. Začíná Skosyrevovým vypovězením z Andorry a proti proudu událostí postupuje až k příchodu krále, naplněného velkými ideály. Na začátku vyprávění je krach, na konci vize velikosti a vznešenosti. A v logice obráceného času je tedy oslavou snu o seberealizaci. V tom smyslu vyznívá také reportážní závěr, ve kterém se autor překvapivě setkává s vlastním hrdinou po mnoha desetiletích v ústraní kláštera, aby z jeho úst vyslechl slova sice rezignující, nijak však nezpochybňující smysl celého nepodařeného devítidenního dobrodružství. Uskutečnilo se toto setkání, nebo je projekcí dalšího snu, autorova snu o nenapravitelném snílkovi? Morellova kniha je příběhem neúspěšnosti. Stejně jako byl neúspěšný Kafkův zeměměřič K., který se nikdy nedostal na Zámek, je neúspěšný taký Boris Skosyrev, který se nikdy nestal skutečným králem Andorry. Snižuje je však lidsky jejich neúspěch před čtenáři?

---