MILENKA HRAČKA MANŽELOVA

*18.3.2001

Potkala jsem muže, který by po pár hodinách strávených s ním o samotě, dokázal rozmetat na střepy můj pořád možná ještě naivní ale pro mě přesto neodolatelný pohled na vztahy mezi oběma pohlavími. Pokud bych se do něho zamilovala a nechala se jím ovlivňovat, asi bych brzy začala nahlížet na manželství jako na bezcennou instituci důležitou jen pro zachování rodu a na manželku jako na udřenou a zanedbanou osobu, která nejenže manžela vůbec nezajímá po sexuální stránce, protože byla vybrána jen jako „vhodná“ nádoba pro donošení plodu, ale nezajímá ho vlastně vůbec. Kdybych s ním toužila strávit hodiny, zřejmě by byly vyplněny jen spoustou kvalitního sexu a málem povídání. Byla to na chviličku lákavá myšlenka, jak se něčemu přiučit, ale po hlubším prozkoumání se mi začala hnusit. Jen bych dávala a nedostávala bych skoro nic nazpět. Stala bych se hračkou a ozdobou, která by posloužila pouze, když by se její majitel rozhodl, že se chce pobavit a většinu času bych stála opřená v koutě. Časem by vybledly všechny mé barvy a zapadla bych prachem. A co víc. Po nějaké době bych se stala stejně bezcennou a nezajímavou jako jeho manželka a s klidným svědomím by mě vyměnil za nějaký výkonnější a novější typ, který by ho okouzlil svým zaručeně novým designem a hlavně nenáročnější údržbou. A já bych tu zůstala odkopnutá a uvědomila bych si, že došlo k nejhoršímu, že jsem se stala bezcennou i pro sebe samou… I když dávno vím, že spousta věcí, na kterých stále lpím, už dávno neplatí, mým největším přáním je přesto, aby mi tahle „iluze“ vydržela co nejdéle. Až do samého konce života. Tuším, že se na mně silnější pohlaví bude asi zlobit po tom, co teď napíšu, ale to nic nezmění na faktu, že muži jsou tak trochu víc „náchylní“ k nevěře než ženy. Protože pokud ví žena, která chce manžela jiné svést, „kam sáhnout“ a „jak se podívat“ a dostane muže za tu pomyslnou hranici, kdy se přestává ovládat a myslet, má již z velké části vyhráno. Což ovšem samozřejmě neznamená, že si myslím, že takto hřeší jenom muži… To v žádném případě. Především jde totiž o rozhodnutí každého člověka a jeho postoj k otázkám lásky vůbec. Člověk sice může uklouznout, to se občas stane každému, když se nedívá pod nohy zaujat něčím více zajímavým a na cestě, po které jde, leží banánová slupka. Ale trocha nepozornosti se nedá srovnávat s vědomým bruslením na kluzišti života. Chci tím říct, že každý si prostě může vybrat cestu, po které se vydá a jak se svým životem naloží. Jsem šťastná, že mi zůstal můj „starý“ náhled na svět a lásku a že dokážu procítit něco tak vyjímečného a zároveň prostého jako se zamilovat a milovat člověka nejen pro to, jak vypadá, ale i pro to jaký je uvnitř. Ano, já vím, že je to otřepaná fráze, ale tentokrát když mě okolnosti donutily zamyslet se nad tím vším poněkud hlouběji, uvědomila jsem si, jak moc je pravdivá. Je mi tak trochu líto mužů, jako je tenhle, protože oni nejsou schopni milovat. Snad jen sami sebe. Vlastně mám neodbytný pocit, že ani to nedokážou…

---