Směr

Sedím...
Sedím a čekám.
Nic jiného totiž dělat nemůžu, a vlastně ani nechci.
Když si vzpomenu, jak jsem se do téhle situace dostal! Ale ne, vztek ani pocit beznaděje to už ve mě dávno nevzbuzuje; ba naopak. Smířil jsem se s tím, ale hlavně se sebou samým.
Tedy i se smrtí, ikdyž vám to možná zní fádně.
Je to nevyhnutelné, stejně jako dráha vesmírné lodi, v které sedím.
Jak bych mohl změnit kurz, když nemám klávesnici.
"Klávesnici?" říkáte si asi, "co je to za hloupost?"
Ano! Taková hloupost a takové následky! Je to skoro snový protiklad. Stejně snově se mi vybavuje, jak to všechno začalo.
Když mi spadl operační systém palubního počítače, nedělal jsem si starosti.
"To se dá přece snadno napravit." říkal jsem si.
Vzal jsem to důkladně. Sformátoval jsem hlavní disk, a ze záložního disku jsem začal znovu instalovat O.S. To dělá občas problémy, počítač se může kousnout nebo tak něco. Vše probíhalo ale bez problémů, o.s. se nainstaloval a začal si hledat zařízení lodi a nahrávat na ně ovladače.
Když instalování ovladačů skončilo, prošel jsem si systém počítače.
"A hergot!" Zaklel jsem. "Chybí tu modem pro spojení s řídící deskou lodi."
Řízení lodi je, abych Vás, kdo nemáte zkušenosti s lety meziplanetárních raket, poučil, záležitost poměrně důležitá. Ono se to bez něj taky někam řítí, ale taknějak bezhlavě.
"Když připravovali loď, museli tam přeci ten ovladač přece nahrát!" říkal jsem si a byl přesvědčený, že ho mám na záložních discích.
"Jenže počítač modem vůbec nerozeznal, jako by tam ani žádný nebyl.
No, budu muset modem skontrolovat, možná, že se vyklepl ze spoje.
Došel jsem pro šroubovák, a za krátkou chvíli měl jednu stěnu řídící místnosti odšroubovanou. Plechy, šrouby a kabely se válely všude. Z díry ve stěně na mě koukal modem. Opatrně jsem odpojil
propojovací kabely; každý z nich vedl k některé části rakety- kohoutům paliva, hydraulice tryskových křídel, směrovkám, a desku vyjmul.
Jenom pro vlastní potěchu jsem si modem prohlédl, potěžkal a pak znovu vrátil do slotu ve zdi.
Spustil jsem počítač a čekal, co se bude dít.
"Počítač detekoval nové zařízení atakdál..." hlásil počítač, a já se houpal na vlnách oprávněného optimismu.
"Počítač rozeznal zařízení jako ..."zasvítilo na obrazovce s názvem, který zněl poněkud nekonkrétně.
"No nic, přeinstaluji ovladače a bude to v pořádku."
Ale nebylo. Ovladač tam sice byl, zařízení jsem z pozice moci zařadil z "ostatních zařízení" do správné kolonky, ale malý žlutý vykřičník u něj to všechno kazil.
Zkusil jsem aktualisovat ovladač, potom jiný typ, standartní i nestandartní, vymazat a zase nahrát. Dvakrát jsem modem vyndal ze zdi, jednou vložil do jiného slotu....Stále nic.
"Když nic, tak nic." řekl jsem si. "Zítra je taky den."
Nepřekvapilo mě to, ani nerozladilo, věděl jsem, jako ostatní, kdo měli co do činění s počítači, že počítače mívají svou náladu, tak jako lidé.
Vědci o tom věděli také, ale profesionální stud jim nedovolil o tom mluvit nahlas. Jinak by jistě vznikla nová disciplína: psychologie počítačů.
Dobře jsem se vyspal, a na počítač si vzpoměl asi až kolem poledne. Spustil jsem ho, a na obrazovce se objevila hláška "Nebyla nalezena myš atakdál..."
"No jo, ale jak bez myši?" tohle už mě trošku rozladilo. Doby, kdy byla myš zařízením, na které si museli uživatelé zvykat byly ty tam. Dneska bez nich nikdo nedá ani ránu.
Chvíli mi trvalo, než jsem se naučil přeskakovat v nabídce jenom klávesnicí.
A opět: "Zjistit nový hardware", "žádný hardware nebyl zjištěn", "vybrat ze seznamu".... a ... nic. S klávesnicí to šlo o poznání hůř než s myší, když jsem se doklikal až skoro k cíli, zmáčknul jsem
špatnou klávesu a nabídka byla ta tam.
"Tak znovu." Byl už jsem docela rozladěný.
"Bez myši to nepůjde!" dospěl jsem k závěru a začal s podobnou anabází u myšáka. Když už se mi
objevil v nabídce a já se chytal optimističtější vlny, zazářil na mě vždy žlutý vykřičník.
Chvilkové nadšení se postupně zmenšovalo, až odumřelo úplně.
"Dneska dost" rozhodl jsem se; někdy je dobré nechat věci uležet.
Tentokrát však nepomohlo ani to.
Druhý den jsem počítač netrpělivě restartoval, a zjistil, nyní už se vzrůstajícím pocitem hrůzy, že tentokrát nejde ani klávesnice.
To už je problém celkem zásadní, bez klávesnice se totiž nedá klávesnice nastavit.
Pustil jsem se s vervou a značnou dávkou panického strachu do vyndavání a zandavání kabelů, kontroly slotů, restartování počítače. Teď už jenom tlačítkem restart na samotném počítači. S každým novým nápadem se ve mě zvedla vlna naděje a každý jsem se jal briskně uskutečňovat. Bohužel žádný nebyl úspěšný. Nutno podotknout, že urputnost v tomto počínání mi vydržela dost dlouho.
Ráno k počítači a až do večera, s vyjímkou jídla, několik dní za sebou. Důvěra v úspěch se pomalu proměnila v tupé vykonávání povinnosti, vlny strachu a beznaděje se křižovaly s občasnou vlnkou
naděje, kterou rozhoupal slábnoucí vítr nápadů. Potom tyhle pocity ustoupili, a vyměnily si místo s tichou, poraženeckou beznadějí, která mi začala kreslit temnou budoucnost. To vyplnilo všechny moje myšlenky.
"Je konec", říkal jsem si,a myslel na smrt, která mě neodvratně čeká. Může to trvat den, nebo taky roky. Vždyť raketa letí, a poletí, dokud do něčeho nenarazí.
Nořil jsem se do té beznaděje jako domorodci do hlubin zátoky. Stále hlouběji a hlouběji.
Pak jsem si sáhl na dno.
A kupodivu, tak jako ti domorodci jsem si z něj odnesl lasturu s perlou.

Nyní už jsem se svým osudem smířený. Dokonce ve mě ta představa budí i jisté potěšení.
"Nejsme nakonec všichni takový odsouzenci v lodi bez kormidla?" říkám si,
"Alespoň jsem si toho nyní opravdu vědom."
Moje myšlenky už z tohohle stanoviska nemůžou uhnout, tak jako loď už neuhne ze své dráhy...
...až ... do konce.
Počítač už nepouštím. Bylo by to zbytečné. Ne snad z technického hlediska, ale proto, že už to pro mě nemá cenu.
"A co má pro vás cenu?" můžete namítnout.
"Můj život má konečně směr, stejně jako moje loď" odpověděl bych vám, a vy byste si asi klepali na čelo.
Chápu to, ale přesto vím svoje!
Je to absurdní. Nacházíme směr, až když ho ztrácíme.

Dnes je 14.2.2067, loď Kalispo na souřadnicích 19,206,65, pilot Ikkjů.
Kurz přímý - vpřed!