Selčino velmi pozdní odpoledne

Selka Szilvia žila v malé vesnici Fóndoj v Maďarsku. Strava bohatá na zeleninu jí dala krásné tělo a těžký život, navzdory jejímu mládí, zase smířený pohled na svět. Co bylo mimo  krásné tělo selky a její nadhled není důležité.

Vždy když večer dal vydechnout koňským plicím a milosrdně zchladil nejeden čepec, bachor i knihu zvala selka k sobě domů muže  ze sousedních stavení.  Uchystalo se něco k snědku,  i se cosi hltlo, ale mimo mládí a tělo selky Szilvie nebylo a není nic důležité.

A to už čeledín Füllöp zvaný Fido spustil na housličky. Smyčec z žíní nekovaného hřebce jako by selku hbitě pleskal přes její upocenou zadnici. Selka tančila a hlasitě zpívala píseň mladosti. Rozlévala tak horské říčky smíchu na tvářích mužů kolem ní. Věděla, že ti s hlavami holými jako kožovitá vejce, se smějí nejlépe. Uherským sluncem vyšisované zuby selky zakřivené do polohy, jakou jen znalci umí ocenit, značily nadšení do býčích šíjí jejích hostů. Selka byla plná života a točila se v pohledech mužů jako kus hovězího v mlýnku. Voňavého, mazlavého, krvavého, k jídlu.

Fido hrál jak naposled, ostatní se dívali a když přišla ta chvíle, kdy divý zvuk housliček naráz ustal, ukázala selka svým hostům, že konečně nic než její mladost a krásné tělo a jeho sůl nejsou důležité.