Balada o čaroději Ilarionovi.

Stalo se v jednom městě,takovém ani velkém,ani malém,prostě docela obyčejném,jakých jsou u nás desítky.V tom městečku žil čaroděj kterého zvali Ilarion. A jak už to u některých čarodějů bývá,byl jiný než ostatní lidé.Už od let Scholy. Každá jeho odlišnost se stala terčem posměchu ostatních dětí.Třeba i že se jinak tváří,že se neumí prát, že hry chlapců s dřevěnými meči, na činy hrdinné neb podlé nevyhledává.A protože se častěji soustředil na myšlenky své, o věcech jiných a nepochopitelných, nežli na výklad učitelů,byl pramálo oblíben i mezi nimi a častokráte za šílence neb blázna prohlášen.

A proto po čase nejednu drbnu městskou překvapilo,že se úspěšně čarodějem vyučil a mohl toto řemeslo vykonávat.Maje nemnoho přátel,se kterými by mohl po hospodách píti,vymetat domy veřejné neb pajzly rozličné,chlapských zábav a radovánek užívati a čas volný tratiti,věnoval veškeré své síly řemeslu.Učil se nová kouzla,znát tajemné byliny,krystaly země, neznámá písma a jazyky dávno zmizelé a přitom získal velkou magickou sílu. A některými činy a kouzly svými pak i jistou vážnost u lidí nabyl.

Popravdě řečeno,neměl ani zájem po hospodách sedati a nedostatek přátel mu většinou příliš nevadil,když trávil dny i noci ve své pracovně a kuchyni alchymistické.Jen jedna věc ho krutě trápila.Neb o co méně přátel a kumpánů potřeboval míti, o to více tesknil po dívce.

Však každá jím opovrhovala, neb čaroděj, ačkoliv byl ve městě váženým a k četným problémům a událostem přivoláván byl, byl součastně i napůl vyděděncem, který nezapadal do svého okolí a nebylo radno se s ním přátelit. Což věděl. A snad proto jeho i pokusy milostné byly chabé a pomalé, ač mnohdy upřímné a dobře míněné.A také zoufale málo úspěšné.

Když jednou zase byl někdo rychlejší , skvělejší nebo měl prostě více fortuny a dívka snů Ilarionových , do které zamilován byl se vzdálila s jiným mimo dosah jeho, jedinou útěchu v práci své našel.Však mezi lexikony a ingrediencemi hloubal také o tom , že všechny jeho pokusy najít lásku marné jsou. A viděl, že mu cit nenaplněný jen jeho síly ujímá, brání se práci věnovat a ubírá sil a energie životní. Po každé marné lásce (neb nepoštěstilo se mu dosud ani jednou, by jeho cit opětován byl) zůstane v něm jakási díra, nezhojená rána, kudy Síla životní z těla mu utíká, až nakonec žádná nevybyde a on zajde ze světa. I rozhodl se tomu přítrž učinit.

Nosil pak všude sebou pohár s černou krví bazilišků, aby mohl každý budoucí cit zabít v tom jediném okamžiku, kdy je zranitelný, těsně po svém zrození, kdy v srdci člověka teprve své hnízdo hledá.A hořkost té krve se mu vlila do útrob a její černota zamračila obličej. A mysl,která nikdy nijak veselostí nehýřila, zahalil ještě větší smutek a žal. A touha po poznání.Stále čím dále tím více chtěl Ilarion zvědět proč jemu není souzena láska a cit.

Roky hledal pak příčinu v Kabale.V tajných vědách.V magii Bílé i Černé,až v jednom pergamenu,starším než náš svět,nalezl odpověď na svou otázku. Že láskou je nutno celý prosycen býti. Neponechat si jiné myšlenky než na Ni a všechnu svou sílu,Vědomí magie,myšlení Jí obětovati.Neb Jí jen myšlení a síla a vědomí překážejí.Těch je třeba se zbaviti nadobro. A odměnou za tu oběť jest ryzí cit. Však tomu kdo má myšlenky plné práce své, ani nejvřelejší cit nikdy opětován nebude. A ještě jiná slova četl Ilarion a byla zároveň temná i plná naděje. A ke konci i postup přesný nadepsán byl, kterak věškerou Sílu svou obětovati lásce ve prospěch...

Když dočetl Pergamen,čaroděj stěží slzy v očích udržel.Tak blízko svého cíle byl.Nyní tajemství zná a všechny sny jeho mohou se splniti.Jen počkal,až uvnitř zase začne klíčit cit...

Vylil pak z poháru černou jedovatou krev, její hořkost vyhnal ze srdce a z tváře chmury její.Nemračil se,ale usmíval,místo nespokojených stenů si vesele pískal. Snad se tehdy hodně přetvařoval, nebo snad byl poprvé v životě sám sebou.Upravil svůj vlas i vous,vzal nejlepší šaty své a radostně za dívkou svých snů vyšel.

 A jako tolikráte předtím, nežli poprvé hořkou krev pil, i tehdy byl láskou k ní zcela pohlcen a po opětování celou svou duší prahnul. Předstoupil k ní usměvavý a vyrovnaný a lásku jí vyznal. Všichni, kdož čaroděje znali, byli nemálo udiveni změnou, která jej potkala. Dívka jej potom vzala za ruku a společně odešli do přívětivých luk za město.

Večer, když  první hvězdy rozsvíceny byly, vrátili se oba do domovů svých , předtím si však další schůzku svou smluvili za tři dny.A v noci. která přišla potom spal Ilarion dobře jako nikdy předtím, snad jen své mámě v náručí.

Čas tří dnů se Ilarionovi vlekl jako celý rok. První den plynul, a Ilarion pokračoval ve své práci ,však ne tak pilně a důsledně , jako ve dnech předchozích.Druhého dne však již nepracoval skoro vůbec, jen v jeho mysli zvětšoval se nepokoj a očekávání.

Třetího dne však večer vystoupil na Výšinu za městem , kde na temeni kopce jen holá skála jako stůl rovná ležela. Tam nakreslil na zemi Pentagram, postavil se do středu jeho a na každý horot pak položil kámen. Pyrit, který dokáže začernati ryzí stříbro. Hematit barvy prolité krve, Beryl se svým jedovatě zeleným třpytem. Magnetit, který silou svou přitáhne železo. A na hrot poslední, obrácený k severu položil drůzu fialového Ametystu, jež mocí svou střízlivou mysl chrání. Přesně tak to v Pergamenu četl? Stál tam potom jako socha, tváří upřenou k západu a do půlnoci se nepohnul.

Když měsíc vyšel, ozářil úplňkem kraj, bylo světlo a přeci tma. Nastala půlnoc a Ilarion vyndal z pláště Pergamen. Ve světle zářícího konce hole své pak přečetl znaky Zakletí. Zvedl se vítr , noční obloha potemněla a měsíc zčervenal. A při blesku z čistého nebe čaroděj cítil, jak se mu v mysli kalí poznání, které tak pracně dlouho získával. Jak ho opouští Síla i Vědomí magie.Celou noc bily blesky kolem Pentagramu a na holá temena Výšin bylo strach pohledět. Lidé dole ve městě zavírali okenice a zhasínali lampy své, choulíce se v domech svých a padal na ně děs.K ránu živly utichly pak vzešel nový den.Všechny kameny na hrotech Pentagramu stály neporušené, jen modrý Ametyst byl rozbit na prach...

Slunce svítilo a hřálo, když kráčel Ilarion ulicemi města k místu schůzky dohodnuté.A najednou si všímal, že zpívají ptáci na nebi nad ním. A viděl i květinu, která se snaží růst a kvést ve spáře letitých zdí. Brouka s krovkami třpytivými, kterak usilovně svou kuličku valí. A spoustu dalších věcí, kterých si snad celý lidský věk nevšimnul, když kráčel ulicemi zamračen a do svých úradků a magických bádání zabrán byl. Nyní je však od nich svoboden a v lásce mu bránit nebudou...

 Na místě dohodnutém jej Ona již čekala, však pohledu jeho se vyhnula a nenastavila dlaň. Co mu pak řekla nikdo neví, neb šeptala a slova její Ilarion nevnímal. Jisté je jen že láskou jeho pohrdla jako všechny před ní.

 Zapotácel se čaroděj při jejích slovech a o oprýskanou zeď musel se opřít. Vždyť Pergamen jej obelhal.Tak tam stál ještě dlouho potom, co Ona již odešla cestou svou.A mysl Ilarionovu zachvátila v tu chvíli temnota větší, než kdy krev bazilišků hotova způsobiti byla.

 Zklamaný vrátil se čaroděj k sobě domů.A útulek svůj nepoznával.Každý kout jeho domu mu připadal cize.Nevzhledně.Alchymistické kuchyně, kde jindy trávil většinu času svého, se bál. Tam, kde se vždy i po slepu vyznal.... Bloudil. Lektvary, které kdy byl schopen namíchat i ze zavřenýma očima....Si nepamatoval. Názvy ingrediencí a bylin, rozvěšených v plátěných pytlících pod krovem... Zapomněl. Znaky a znamení v kouzelnických knihách, lexikonech a pergamenech......Nepoznával.Připadaly mu jako čmáranice ,kaňky a skvrny vyžrané plísní. A zaklínadla ? Cítil, že mu zbývá tak málo síly životní, že i vyslovení toho nejjednoduššího by mu nechalo života jen na tři nadechnutí. Teprve tehdy si uvědomil, co vlastně (zbytečně) obětoval.

Roztrhal pak Pergamen na malinké kousky a vhodil jej do vyhaslého krbu. Vztekle pak po těch cárech mrštil Kletdbou Plamennou , jedinou věc, kterou si ještě připomínal.Udeřil celou silou své zloby, vzteku ,bezmoci, smutku a marnosti Z komína vyšlehl ohnivý sloup, který div že nesežehl hvězdy s oblohy.Za ním vyletěl jen snop rudých jisker a kam dopadly, vzplál zlý Oheň který pálil pole, lidem domovy a živobytí.Padla li která zhoubná jiskra na zvíře neb člověka, propalovala se dovnitř do útrob jeho, až bolestnou smrtí v mukách zahuben byl. Omráčeného čaroděje brzy potom probudil řev lůzy pod okny.Dav lidí špinavých a v potrhaných hadrech, které na nich místy ještě doutnaly, s kosami, vidlemi a holemi se přišel za noční oheň mstíti.Nezbylo Ilarionovi, nežli kvapem prchnouti chodbou, kterou ze svého domu dal kdysi prozíravě zbudovat.

Kráčel to ráno popelem po zuhelnatělé zemi a prohlížel tu spoušť. Pak se pln zármutku a hanby vydal vstříci stěně ohně na obzoru, bláhově doufaje, že plameny které rozpoutal jej samotného milosrdně pohltí. Tři dny se plahočil studeným černým popelem . Dýchal zvířený prach spáleniště a krok svůj posiloval oporou - ohořelou větví. Večer třetího dne se vysílen sesul do prachu uprostřed tmavé pláně pokryté popelem. Ohnivá stěna byla od něj stále stejně daleko a na obzoru pustošila kraj.

Když tu náhle s popela země spálené vstal závanem větru šedý přízrak osudu jako průsvitná postava v kutně a kápii. Hromovým hlasem promluvil ten Zjev:

Ty jenž jsi kdysi býval mocným čarodějem Ilarionem, vstaň a pohlédni na mne !

Však Ilarion se ještě více schoulil v prachu spáleniště a svou tvář tisknul k zemi.

 Ilarione !! Tvá moudrost tě zradila a vědomosti byly na nic. Ani břitký vtip a ostrý jazyk ti vícekrát nepomohou. Pravím ti, těm, kterým není láska souzena, zbytečné je hledati, neb nenaleznou. Jen jejich touha víc a více žene je k vlastní zkáze, jako dohnala tebe! Osamělí nechť zapomenou na svá srdce a smíří se s Osudem. Více dělat nemohou. A nesmí.

Ilarione! Zvedni oči a podívej se do tváře svému bývalému osudu... Sudbě, která nikdy nedojde naplnění ! Tobě byly souzeny velké činy, které jsi měl vykonati. Až jedovatý vítr přivane z bažin severu žlutou zimnici a fialový mor. Až se Černí Draci pohnou přes Pláň. Až se za horami v dálce probudí Zlo... Tvá síla a vědomí magie byly velké, nežli jsi jí zbrklostí svou v sobě zmařil. Spousty užitečných a dobrých věcí mohl jsi vykonat.Pro sebe, pro druhé i pro svět.Však nyní je vše ztraceno! Obrátil jsi osud, změnil budoucnost a s ní i běh světa......

Ty jsi znal co se bude dít, když jsi tehdy na Výšinách v magickém kruhu Pentagramu četl Pergamen. Věděl jsi , co dáváš všanc. A tušil jsi, že marny a zbytečny tvé pokusy vždy budou. Proto poslyš .

Pravím ti nyní, Ilarione,vždy budeš vyhořelý jako tato pláň. Nebudeš mít v sobě jiskry života, ni naděje. Jen popel a prach.Po citu toužíš , však vždy ti bude odepřen.Klid hledati budeš, však nebude ti dán.Síly se zakalí, dech uvadne a oči barvu ztratí. Jen vzpomínkám na díla tvoje a skutky, jakož i na znalosti bývalé nikdy nebude souzeno vyblednout. V prach a popel se obrátí všechno tvé počínání a zmar bude tvým průvodcem. Po smrti budeš toužit a nenalezneš ji. Jen opovržení a pohrdání budeš mít vždy kol sebe dosti. Nyní vstaň a jdi , kam tě tvé nohy vedou.

Závan studeného větru zaskučel nad spáleništěm a přízrak se rozplynul. Jen se chvíli snášel prach a popel k zemi. Ilarion nezvedl hlavu ze spáleniště, zůstal ležet. Však do očí mu vstoupily slzy.To Vítr přihnal mraky a rozpoutal bouři. Ohnivá stěna na obzoru pomalu skomírala pod vodou z nebes až po nějaké chvíli uhasla docela.

 Jeho vůle byla zlomena . Poddal se osudu, jakkoliv hořký byl.Chodil pak světem jako tělo bez duše a duše bez těla,jeho svaly bolely jako stižené dýmějovým morem. V nejvlažším jarním vzduchu chraptivě dýchal a přes letní žár třásl se zimnicí. Pozbyvší magické síly i vědomostí svých, nemohl dále prací čaroděje se živiti a po žebrotě se dal.A nenáviděn byl lidmi a opovrhován více než dřív. Kolikráte zvažoval vyslovení nějakého zaklínadla, aby bědy svoje ukončil. Na suchém místě by mohl nechat vytrysknout pramen k potěše žíznivých poutníků, napít se a zemřít. Zborcenou lávku přes potok magickým Slovem opravit a na druhém břehu jeho klesnouti mrtev. Leč nebylo mu to dopřáno, neb jeho mysl zůstala zatemněna jako noc bez měsíce a i když kolikráte cítil, že si na nějaké zaklínadlo neb kouzlo pamatuje, vždy střepy paměti zmizely v nevhodný čas.

Putoval tak měsíce a roky parným létem a krutou zimou. Do měst nevpuštěn, zpod vesnic a obcí vyháněn byl. Bloudil proto po horách a pustinách a jen málo se z lidmi potkával. Roky naň dolehly a hřbet shrbila tíha hořkého osudu. Tvář mu ošlehaly horské větry a vous jeho zešedl až skoro zbělel. Jenom oči za ty roky zůstaly stejné.Vyhaslé a bez jiskry života či naděje.

Avšak jednou, když putoval Východním Pohořím, stalo se v co nikdy nedoufal. Na místech tak opuštěných, kde je nemožné po celý rok potkati mluvícího člověka či jiný Pronárod, u pramenů Velké řeky zrovna pobýval. Tam na mýtině lesní, kterou protékala Řeka ještě mladá, jako potok, který kůzle hbitě přeskočí, našel u doutnajícího ohně dívku v hromadě listí ležeti a meč krvavý opodál. Sklonil se k ní, aby ověřil, zda ještě života v sobě má. Však uviděl že není zraněna, jen oči má mokré a na tváři jí slzy schnou.

Nepromluvil Ilarion ani slova, jen usedl na zem a vzal její hlavu do dlaní a po vlasech mozolnatou rukou svou pohladil. Dívka propukla v otevřený pláč, však pod konejšivou dlaní jeho se po chvíli utišila a usnula. Ilarion vstal a v lese podzimním sebral něco dříví na oheň a pak se zase vrátil. Ona se právě se ze svého lehkého spánku probírala.V jejích očích záblesk světýlek zájmu Ilarion zahlédl. Takový, jaký už kdysi viděl. Tehdy dívce utrhl růži. Však dnes je podzim a růže tady ve zlých horách nikdy nerostou. Natáhl levou ruku, po zemi zašmátral, však v ní mu jen zlomená větévka a omrzlé listí podzimní zůstalo. Zalitoval svých ztracených vědomostí. Kdysi.... Mohl mávnutím ruky nechat rozkvést zahradu uprostřed Ledové pláně. Jediným slovem změnit poušť v zelenou trávu. A pouhou myšlenkou vyrašit růže všude kolem. To už je dávno....

Však najednou, závoj z mysli jako by poodhrnut byl a on si vybavil ta pravá slova. A cenu, kterou musí za ta slova zaplatit. Pro všechny zdála by se příliš vysoká, jen pro Ilariona nikoliv.

Vyslovil zaklínadlo. Suchá větvička v jeho rukou začala vláčnět, zmrzlé lístky měnily tvar a barvu. Zápach vystřídala vůně libá a než by srdce dvakráte stihlo udeřit, držel čaroděj v ruce nádhernou bílou růži a dívce ji podal.

S údivem naň pohlédla a růži přijala. Pak i ona náklonností a citem k Ilarionovi přepadena byla a schoulila se mu do náruče. Bylo mu nádherně, však musel splácet daň svou.

Nadechl se po prvé a z očí jeho tma spadla a vrátil se do nich třpyt.

Nadechl se podruhé a z mysli zmizel splín.

Nadechl se potřetí.A ten pocit.Zase mu na někom záleží a někomu záleží na něm.Krása.To hledal celý život a konečně našel.Pocit souznění. Vědomí , že dvě srdce alespoň na chvíli tepou ve stejném rytmu, třebaže to jeho se za chvíli zastaví.

Vydechl a zemřel.Nelitoval. Vždyť věřil, že svou Sudbu překonal. Nalezl Lásku i Smrt svou.

A jakmile oči zavřel,Bílá růže se změnila ve velký, nádherný krvavě rudý Rubín. A kdo do něj naproti světlu pohlédl, viděl v něm obraz Rajské zahrady, Třpyt peří ptáka ohniváka, jako slunce zářící zlatá jablka. A úplněk. Elfy tančící na mýtinách kolem hořících ohňů v přívětivých lesích. Bílého Jednorožce, pádícího tryskem temnou plání v noci pod Hvězdami.Majestátné vrcholky hor s hermelínovým límcem sněhu a ledu.Viděl radost lodí,vplouvajících po dlouhé plavbě do přístavů. Bujarost koní ve svých ohradách.Tmavé homole mraků na nočním nebi, korunované aureolou milionů třpytících se záblesků. A ještě spoustu jiných překrásných, nádherných ušlechtilých a podivuhodných věcí,obraz nejtajnějších zákoutí duše, kterou čaroděj chtěl někomu blízkému dáti.

Dívka kámen odtrhla od oka a mrtvého Ilariona přikryla jeho rozedraným pláštěm, neb nebylo v jejích silách či úmyslech navršiti jemu mohylu. A k polednímu se na cestu podél Řeky dolů vydala.Než však opustila jeho mrtvé tělo, pohlédla na něj s lítostí a opovrhovala sama sebou, že ona, Bojovnice, tak krutá a nelítostná ke všem a všemu, při pláči a dokonce citu přistižena byla.

 Pak sestoupila s hor s Rubínem ve váčku u pasu. Po dlouhé pouti donesla jej až do Šedého Přístavu, kde klenot nabídla králi té země.Vladař ten nikdy neviděl skvělejší kámen. A že to byl Král hned chtěl jej pro sebe mít a dívce se královsky plným měšcem odvděčil a jeho komoří kámen uložili do sklepení do velkých Pokladnic. Tam ležel pohozen na hromadách klenotů a zlata.A zapomenut, až se ztratil a zapadl do hromad mezi ostatní bezcenné rubíny, smaragdy, safíry perly a drahokamy a už si na něj nikdo nikdy nevzpomněl...

Dívka s plným měšcem k večeru zamířila do šenku kde čilou společnost přátel svých ke stolu pozvala. Královská odměna však nebyla zase až tak královská aby se nedala prohýřiti za jednu jedinou noc. Nalévej krčmáři nalévej.Tedy nazdraví ! A na Osud ! Hola!! Pijme všichni !!!

Alespoň dneska večer nezůstaneme na sucho...

KONEC