Ráno

Slunce mě tahá za pačesy a tělo stávku zvažuje letní déšť nikde v dálce kdesi prý cizí těla zvlažuje Postel je přímo magnetická by ne - když hlava železem vím zvídavost je vlastnost lidská však v neznámý sad nelezem A když už se to jednou stane a člověk překročí svůj stín pak přijdou noci uplakané a vyčítání vlastních vin soustrast se vzpupně nepřijímá jak dravou zvěří zdá se štván kdo ztracený už nedojímá se vrabčí písní nových rán Slunce mi tahá z hlavy múry hlasy těch zlých se vzdalují ležím a stříbrem nitky shůry svůj nový život maluji zas touláním v neznámých sadech cítím se oblažena být jakkoliv smrt mi číhá v zádech by přetrhla tu vzácnou nit

---