Další, prosím!

Je horko a rtuť v teploměrech nezadržitelně stoupá. Martinova kamera se prodírá neprostupným porostem růžové zahrady a sem tam je její objektiv konfrontován s nechutně zákeřnou růžovou větví. S větví od růžového stromu samozřejmě. Plesk, plesk, plask… do skleněného hledí směřuje poslední ohebný proutek a draze pořízený digitální přístroj se ocitá v hloubi růžově zbarvené omítky.

Je horko a z televizních repráků se line důvěrně známý hlas.

„Můj svět je tvůj…“

Díl 142. a zřejmě i poslední

Doktor Šábes si takhle sedí ve své gynekologické ordinaci, upřeně civí do lékařských lejster a samo sebou, že mu do toho mu hraje typická klavírová hudba „made in TV“. Kamera stojí na místě, vrývá se herci do tváře a křivkami zvrásněný rejža se snaží, seč může, aby z daného okamžiku vyždímal co nejvíce „emocí“.

Takto strohý proces trvá několik vteřin, když tu se rozrazí dveře a do ordinace vstoupí v růžovém kostýmu oháknutá sestra Kandela Váchová:

Sestra Kandela: „Baf!“

Doktor Šábes se lekne a při pohotovém pokusu chytnout se okraje stolu (a zabránit tak vlastnímu pádu do útrob metr hluboké propasti) převrhne šálek s kávou. Doktorem pročítaná lejstra jsou rázem zralá na přímý transport do koše.

Doktor Šábes [na pokraji psychického zhroucení, neskonale vyděšen a s uměle zplozenou kapkou potu na svém třikrát přepudrováném čele]: „Och, uch, ich… To jsem se ale vylekal.“

Sestra Kandela: „Chich, ty posero… Netušila jsem, že tě to tak dostane. Mám Ti přinést něco na utření?“

Doktor Šábes: „Kdepak. Nechej to tak. Miluji aroma kávy. Posečkáme-li pár minutek, káva se vpije do stolu a bude mi zde vonět den co den. Škoda jen, že jsem si polil ty lékařské spisy, protože netuším ani v nejmenším, komu mám dnes provést potrat a komu zase sono.“

Sestra Kandela: „Chich, to mě mrzí. Promiň.“

Doktor Šábes: „To je v pořádku. Já stejně nejsem diplomovaný doktor a už vůbec ne chirurg – jenom to hraju. Mohu ovšem vědět, co tě přimělo k tomuto duševnímu ataku a následnému opaření mých genitálií?“

Sestra Kandela: „Chtěla jsem tě informovat ohledně příchodu paní Skružové. Mohu ji pustit dál?“

Doktor Šábes: „Samozřejmě.“

Sestra Kandela se poté otočí na vyviklaném podpatku a nechtěně vrazí do futer.

Sestra Kandela: „Chich, Au, au!“

Doktor Šábes [vyskočí ze židle, natáhne ruce a všechno se rázem zpomalí]: „Kan-de-looooooooo!!!“

Sestra Kandela [vymrští se celým tělem do vzduchu, zastříhá nohama a tečku učiní placákovým vozembouchem. Po kontaktu s tvrdou keramickou podlahovinou se pak část jejího těla rozmělní na malé kousíčky]: „Chich…“

Doktor Šábes [chytne Kandelu za ruku a s dramaticky položenou výškou pronese]: „Bylo to nevyhnutelné…“

Sestra Kandela: „Pamatuj na má slova… Nikoliv pohřbít, ale spálit…“

Doktor Šábes [zadumaně]: „Nestrachuj se… Nikdy bych nedopustil, aby tvé křehké a svého času velmi pružné tělo směřovalo do půdy - přímo do náruče vyhladovělých červů a napospas pomalému rozkladu, tlení, hnití a trouchnivění.“

Sestra Kandela: „Ve třetím šuplíku u Agity… tam najdeš zápalky…“

Doktor Šábes [nenásilně za kytarového doprovodu]: „Hoří ruce, hoří tváře…“

Sestra Kandela [pohladí jej po tváři a ihned na to mu z ní setře kapku vyrojeného potu]: „Michale… neplač…“

Doktor Šábes: „To je tak sugestivní...“

Sestra Kandela [upřeně do Šábesových očí]: „Postaráš se o mého syna Martina?“

Doktor Šábes [zaskočeně]: „Děkuji za nabídku, ale… heh… no… prostě… jak bych to jen řekl…“

Sestra Kandela: „Odcházím…“

Doktor Šábes: „Tohle říkaly všechny mé sestry a stejně se vrátily.“

Sestra Kandela [navzdory patřičné bolesti a za doprovodu monstrózních smyčců]: „Jsi ten nejbáječnější mužský, jakého jsem kdy potkala… Žena, kterou mou pozici zastane, bude nesmírně šťastná. … … … Miluji tě, Michale.“

Doktor Šábes: „Ale já tebe taky miluju.“

Sestra Kandela [prskajíc okolo sebe růžově zbarvenou tekutinu]: „Já tebe víc.“

Doktor Šábes [marně se pokouší vykrývat nálety růžových kapek]: „Ale kdepak. Já tebe víc.“

Sestra Kandela: „Ne… Já tebe…“

Doktor Šábes: „Kandelo...“

Sestra Kandela [z posledních fyzických sil]: „Musím ti něco říci…“

Doktor Šábes [zpozorní]: „Ano?“

Sestra Kandela: „Zřejmě tě to překvapí, ale měl bys to vědět. Chuanita není má sestra, avšak má sestřenice. A když jsme u toho - Sebastian zas není můj švagr, ale syn pramatky mého nevlastního otce Pabla Rámy. A Julia… ta Julia, o níž sis celou dobu myslel, že je má dcera z předcházejícího manželství s Donem Abelardem, je ve skutečnosti mým synem z předpředcházejícího manželství s Apolem Limou. No a pak… což se mi říká asi nejhůř… tvá matka se nejmenuje Lucía Aragonězová, ale Karina Maurová a je už tři roky stíhána mezinárodní policií za pašování gumových medvídků!“

Doktor Šábes [zdrceně – ba přímo rozdrceně]: „Ech…“

Sestra Kandela [s jistým porozuměním, nicméně pod nátlakem zkracující se životnosti]: „Vím, co nyní prožíváš… avšak… nemám času nazbyt a chtěla bych tě ještě o něco požádat.“

Doktor Šábes: „Jen ne toho Martina…“

Sestra Kandela: „V kabelce mám takovou věc…“

Doktor Šábes: „V kabelce?“

Sestra Kandela: „Taková ta malá taštička křiklavé barvy, co se nosí na rameně.“

Doktor Šábes: „Aha… A kde ji najdu?“

Sestra Kandela: „Je ve vedlejší místnosti…“

Doktor Šábes neváhá ani vteřinku, postaví se na zadní, a ještě než vykoná tři nadstandardně dlouhé kroky vstříc přemístění do příjmové místnosti, stylově se otočí a po vzoru nezničitelného stroje pronese: „Já se vrátím.“

Doktor Šábes [roztěkaně sonduje po místnosti]: „Kabelka, kabelka…“

Z vedlejší místnosti se přitom ozývá: „Ta věc na rameno…“

Doktor Šábes v tu ránu zbystří Kandelou popisovaný objekt, chopí se jej a na pokyn režiséra se vypraví zpátky k pomalu hynoucí Kandele.

Sestra Kandela [neskrývavě šťastně]: „Ty ses vrátil!“

Doktor Šábes [vyčerpaně]: „Foukal mi mírný protivítr, ale dokázal jsem to. Mám tu kabelku!“

Sestra Kandela: „Teď ji otevři…“

Doktor Šábes: „Jistě…“

Sestra Kandela: „Až to budeš mít, tak nahlédni do jejích útrob a vytáhni z ní takovou černou krabičku.“

Doktor Šábes: „Hotovo! Co teď?“

Sestra Kandela: „Teď už mi dej svatý pokoj. Chci v poklidu umřít, aniž bych to musela nějak srdceryvně komentovat.“

Doktor Šábes je vyřknutými slovy lehce opařen, svírá v rukou malou černou krabičku a zjevně přemýšlí, co učiní následovně. Otevřít, či neotevřít?

Toť otázka.

Jakmile však z Kandele… z Kandelai… z Kan… ale kuš… z Kandelininých úst vypadne poslední „emočně nabité“ chicht, doktor Šábes se odhodlává a tajemnou krabičku otevírá. Následně se mu naskytne pohled na Martinovu fotku s nápisem: „Ahoj taťko“.

Doktor Šábes (zděšeně, vystrašeně – jako kdyby přestřihl špatný drátek u tikající bomby): „Néééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé!!!“

V ten moment vstupuje do ordinace bujně obdařená žena s patřičně vyrýsovaným zárodkem dítěte v oblasti břišní.

Paní Skružová [rozjařeně jako sluníčko, skoro objímajíc klečícího doktora, z jehož úst se ještě stale line odmítavé NE]: „Dobrej den, pane doktore.“

Doktor Šábes: „Dobrej…“

Paní Skružová [zmocňuje se doktorovy ruky a vysílá ji směrem na své nakynuté bříško]: „Cítíte, jak kope?“

Doktor Šábes [poněkud zničeně]: „Cítím…“

Paní Skružová [stále s nepřetržitým úsměvem na rtech]: „Koukám, že jste nějakej přešlej…“

Doktor Šábes: „Běžný pracovní den. Jedna mrtvá sestra, debilně laděné dialogy, nechutně vysoké teploty, stádo otravných pacientek…“

Paní Skružován [zdánlivě scestně]: „Ty modřiny na tváři a otevřené zlomeniny na končetinách… Nemyslete si, že mě manžel bije.“

Doktor Šábes [s ještě  zřejmějším nezájmem]: „To mě ani nenapadlo. Myslel jsem, že jste jen špatně nalíčená.“

Paní Skružová: „A copak se stalo s vaší milou sestřičkou?“

Doktor Šábes: „Netrefila se do dveří…“

Paní Skružová: „Och… tak to mě mrzí… netušila jsem…“

Doktor Šábes: „V pořádku. Tohle se prostě stává. Lidi dveřmi procházejí, vcházejí a jindy vycházejí… no a pak vám technici přestěhují kulisy o pár centimetrů a neštěstí je na světě…“

Paní Skružová: „Chápu…“

Doktor Šábes [chopí se bezvládného těla, přehodí si jej přes rameno a vydá se s ním k otevřenému oknu]: „No ale obraťme list. Byť je to čerstvá záležitost, jsem silný muž a navíc nemohu ignorovat pracovní dobu… Co vás trápí?“

Paní Skružová: „No netrápí mě nic. Jen jsem se chtěla optat, zdali mohu rodit mimo prostory nemocnice a jestlipak můj muž příliš riskuje, když hodlá sníst mou placentu?“

Doktor Šábes [zpozorní]: „Placentu???“

Paní Skružová: „No víte… můj Tomíček teď nedávno vstoupil do scientologické církve…“

Doktor Šábes: „Omlouvám se, ale nejsem žádný doktor a už vůbec ne chirurg. Ve skutečnosti jsem jen papírová postava, která byla zplozena za účelem zapráskání volného času – coby stěžejní charakter v textu ryze sračkoidní povahy. Nemám tak výraznější ambice v téhle praxi. Pojdu dříve, než stačíte napsat kritiku a kliknout na tlačítko ODESLAT.“

Paní Skružová: „Já se zas omlouvám, že nechápu, co máte na mysli. Autor mě neobšťastnil přílišnou dávkou inteligence, čehož jste si mohl povšimnout již při mém příchodu. Jsem jen hloupá husa, která ani není těhotná. Celou dobu to předstírám. Pod tričkem mám polštář!“

Doktor Šábes: „Nemusíte mi nic vykládat. Taky jsem falešný. Včetně toho strniště na tváři. Vousy mi od jisté doby nerostou, a abych vypadal „in“ a kráčel ruku v ruce s dobou, která si žádá mírně odfláknutou péči o zevnějšek, musím si porost dělat hnědým fixem.“

Sestra Kandela: „A já zas nejsem mrtvá. Přestože jsem do té zárubně narvala vší silou, musíte uvážit skutečnost, že to byl jen umný televizní trik. V momentě střetu s neprostupnou překážou tvůrci využili nejmodernější počítačovou technologii a nahradili mě animovanou figurínou.“

V té chvíli se dveře od ordinace znova rozrážejí a postupně se na scéně objevuje celá plejáda povědomých osobností.

Martin Valcha [s rošťáckými kruhy pod očima]: „Taky se chci omluvit. Nechtěně jsem rozflákal auto a podpálil náš dům.“

Doktor Aleš Činžák [jakoby zadýchaně a velmi “přesvědčivě” s rukou na srdci]: „Omlouvám se, ale asi jsem dostal infarkt.“

Martin Valcha [stale s kruhy pod očima]: „Omlouvám se, ale já za to nemohu.“

Agita Petrová [bez kruhů pod očima]: „Omlouvám se, ale ve třetím šuplíku žádné zápalky nemám.“

Doktor Aleš Činžák [naléhavě]: „Poslouchá mě vůbec někdo?“

Trhač Příšera [s intelektuálním výrazem, ještě než se zahryzne do Činžákovy nohavice]: „Haf! Haf! Haf! Vrrrrrrrrr…“

Všichni příchozí [svorně jako jeden hlas]: „Když máš srdce zjihlé… když máš potíže…“

Tony z VV [a opět s kruhy pod očima]: „Jestli je to tajný úkol…“

Létající primář Čestmír Rozmázl: „Tahle ordinace je nafukovací! Nechť tady vstoupí další!!!“

Muž v bílém saku: „Přilítnou broučci s podkovou…“

Neznámá brunetka v plavkách: „Svítí lucernou… a moucha pracky zvedá…“

Na popud primáře Rozmázla vstupují do růžové ordinace další:  automechanik Pavel Valcha, Agitina sestra Lucie, sestřička Fendulka, doktor Hrudka, Chuan Alessandro Rodrigo de Ňuňez a jeho střídmě přismahlá Káčera,  šibalsky se usmívající Martin Náhlovský…

Počet příchozích osob se postupně přibližuje třímístné cifře. Omítka praská, stěny se kácí k zemi… …a kritikovi již definitivně dochází trpělivost.

Kritik [tváří se nasraně, prská na monitor, párkrát se neuhlídá a "kopne do té bedny“]: „Ach - můj - Bože! To je ale sračka!!!!“

Steven Špilberk [zavelí "Stop", sundá si sluchátka a stoupne si přímo na plac]: „Ale kdeže... Tohle bude hit jak prase!"

Čtenář = TY [chvilku váháš se slovem, ale pak se přeci jenom odhodláváš]: „A já bych dal za pravdu paní Vypáčilové. Tohle bude obrovské FÓ-PÁ."

Sotva stačíš svá slova doříci, jako lusknutím prstů přistává uprostřed scény luxusní helikoptéra, na jejíž boční straně nelze přehlédnout nápis: "I am Lord of the World"..

Prezident George Buš [s nezaměnitelným výrazem ve tváři]: „Říkal tady někdo ROPA???"

Doktor Aleš Činžák [je mu již zjevně zle a jako by překračoval rámec běžné role]: „Ale já si s tím infarktem nedělám prdel..."

Prezident George Buš: „Nechci být protivný, ale jestli je tady ropa..."

Steven Špilberk [uznale pokyvuje hlavou]: „Ladislave, vy toho Činžáka hrajete perfektně."

Prezident George Buš [rezolutně]: „Oukej... Zeptám se naposled..."

Prezident Buš se však namáhá zcela zbytečně a odpovědi se mu nedostává ani při opětovně položené otázce.

Což o to, že to na place žije vlastním životem - tohle se prostě nedělá.

Řádně vytočený prezident Buš příliš nelelkuje a nasedá zpátky do helikoptéry, kde už jej netrpělivě vyhlíží vrchní zástupce armádních složek USA.

Generál všech generálů [pokud možno namakaný černoch s krátkým sestřihem a v zeleném kvádru se stovkou vyznamenání]: Pane..."

Prezident Buš [vědom si důležitosti okamžiku, s patřičnou instrumentální hudbou v pozadí]: „Tohle je rozhodující chvíle v historii Spojených států a snad to nadcházející generace ocení..."

Generál všech generálů [drží v ruce vysílačku a od udělení přímého rozkazu leteckým jednotkám jej dělí jediné slovo]: „Mám to chápat jako ano?"

Prezident Buš [za doprovodu písně Karla von Gotta "Dám dělovou ránu..."]: „Jistota je jistota. Pár jich tady svrhněte."

BUM!

PRÁSK!

ŠLUS!

ENDE!

FINE!