Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Daň za život

11. 08. 2006

819

Autor

anquetil

Tma tmoucí. Město spí a do svítání je daleko. V černočerné noci hluboko pode mnou visí zlaté korálky světel náhrdelníku dálničního přivaděče. Jen pár prvních nesmělých oken svědčí o tom, že první lidé už vstávají do práce. A postupně se zvolna rozsvěcují další a další okna… Město se líně protahuje a zvolna začíná vstávat. Ale u nás doma se hned tak vstávat nebude. Do ticha bytu, přerušovaného jenom slabým bzučením mého počítače, slyším pravidelný dech dvou spících žen - mé manželky a dcery. Každá jejich noc trvá dvacet hodin. Spí tvrdě a dlouho, protože jsou obě dvě velmi vážně nemocné...

Daň za život…

      Měl jsem to ráno volné, a tak jsem byl s manželkou na pravidelné kontrole u jejího ambulantního psychiatra. A bylo to věru zapotřebí - už se rozjížděl nezastavitelný vlak ataky nemoci, který zase pojede do cílové stanice Psychiatrická klinika, jako už tolikrát předtím, ach jo… Už tři dny jsem skoro nespal, jaký dělala po bytě bengál.

     Co víc ještě ten psychiatr chtěl? Spokojil se pouze s utlumující injekcí a s několika hustě popsanými recepty nás vypoklonkoval z ven ambulance. Prý za týden se uvidí. Panejo, to bude pekelnej týden! Blízkou lékárnu jsme pak opustili s igelitkou, plnou léků a vydali se rychle domů. Musím ještě uvařit oběd a honem na odpolední službu!

     Zatímco moje žena doma vyjímala pilulky z fólií a dávala je do označených skleněných lékovek, já jsem si jaksepatří pohrál s přípravou oběda. Ten smažák se mi povedl, to je pravda a oba jsme ho zblajzli jako malinu. Seděl jsem pak naproti ženě nad šálkem kávy, když tu jsem si všiml flegmaticky nepřítomného pohledu jejích prázdných očí. Pohlédl jsem na stolek a krve by se ve mně nedořezal - jedna z lékovek byla docela prázdná! Do prčic! - ona v tom útlumu spolykala všech čtyřicet pilulek silných psychofarmak! Co chybělo, kdybych si toho nevšiml? Vždyť jdu za chvíli do práce! Rychlý telefon psychiatrovi a jeho šokující odpověď:

     “Okamžitě jeďte do nemocnice vypumpovat žaludek, ale sanitku vám nedám, to byste se načekali! Jeďte trolejbusem a tramvají, to zvládnete…”

     Tu cestu do hlavního městského špitálu nikdy nezapomenu, s přestupem nám trvala skoro hodinu. Rychle nastupující účinky zdrcujícího množství psychofarmak udělaly své - manželce rychle ztěžkl jazyk a její apatie se postupně měnila ve ztrátu vědomí. Zívající vrata nemocnice mne pohltila už s bezvládným uzlíčkem jejího těla v náručí.

     Ambulance. Sklenka ledové vody, vychrstnutá sestrou do obličeje mé ženy, ji měla jenom probrat z letargie, ale stalo se něco nevídaného. Jak mávnutím kouzelného proutku ta studená voda změnila mou manželku z pokorného doktora Jekylla v agresivního pana Hyde. Jako smyslů zbavená bila a kopala všude kolem sebe a v mžiku změnila celou ambulanci v hotové ruiny. Třískot rozbíjeného skla, převrácený pracovní stůl lékaře i prosklené skříně a podlaha plná skla a léků. Ze zdi vyrvané umyvadlo se pádem na zem změnilo v trosky a koupalo se v tisíci skleněných střepů. A na všechnu tu příšernou spoušť ze zdi tryskala voda. Ve zcela zdemolované ambulanci má žena se zvířecím řevem jakoby bojovala z posledních sil o svůj holý život. Ani šesti zdravotním sestrám se nepodařilo zasunout jí do jícnu potřebnou hadičku. Trvalo to nekonečně dlouho a manželčina předsmrtná agonie se měnila v její pomalé umírání. Na ten teskný pohled jejích vyhasínajících oči nikdy nezapomenu…

     Přítomná mladičká lékařka s vytřeštěnýma očima mlčky zírala v tiché hrůze. Zběsile jsem s lékařkou zacloumal a křičel jí do ksichtu:

     “Kurva, máte to pod kontrolou?!?”

     Nereagovala a dívala se skrz mne kamsi do prázdna.

     Vyběhl jsem na chodbu a rychle přivolal další dva lékaře.

     Na jednotce intenzivní péče, v zajetí složitých lékařských aparatur, pak má žena celé tři dny a tři noci sváděla boj o svůj život. U jejího lůžka v slzách tiše stála má dcera a její ramena se pod vzlyky chvěla beznadějí a zoufalým pomyšlením, že přijde o maminku.

     I když v Boha nevěřím, zvedal jsem oči k obloze. A nebesa mne vyslyšela. Daň za vítězství nad životem byla ale krutá - i moje dcera se navždy změnila v pana Hyde…

     Bože, zač mne trestáš?