Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seManager mraků
Výběr: LaMouette
24. 08. 2006
3
2
1959
Autor
Ikkju
Byl to boží člověk. Bydlel ve staré garáži s malým placem ohraničeným z jedné strany zdí, z druhé zeleninovou zahrádkou nájemců kteří ho trpěli díky své vrozené dobrosrdečnosti. Většinu plochy zabírala stará hrušeň. Kromě občasného výdělku měl tolik činností že na ně byl den příliš krátký; vyráběl mechanické hračky, přemýšlel o filosofii, fyzice, mechanice, psal na starém psacím stroji či do školního sešitu, pozoroval život okolo sebe ze zdi, střechy garáže či hrušně, a tenhle život ho bavil ikdyž věděl že ho mají za blázna a podivína. Jedna strana garáže byla zakrytá knihovnou, kupoval staré knihy v antikvariátu: hlavně romány, filosofická díla a staré učebnice. Zajímal se ale i to co se dělo ve světě, o nové vynálezy a poznatky, ale počítače a elektronika ho moc nepřitahovaly. Nechápal proč politici vedou společnost tak jak jí vedou ale sám si nedokázal představit co by na jejich místě dělal a tak se tím moc nezabýval. Nelíbil se mu zvláštní způsob jakým se vedou moderní firmy, jejich managery a moderní způsoby řízení, jen občas s nostalgií vzpomínal na dobu kdy dělal v nedaleké fabrice kde se než přišlo nové vedení užila spousta legrace.
Dělal všechno co si vzpomenete že dělali děti ve starých slabikářích, pouštěl draky, pěstoval fazole, montoval mlýnky na potoce, házel žabky, plavil se na voru či staré duši. Z hrušně pouštěl svoje letadla která potom hledal na cizích zahradách ač mu nebylo milé prosit majitele o puštění na ně nebo na vzdálených polích. Měl rád když mu pod nohama vrzala hlína zrytého pole, rád procházel vysokou kukuřicí nebo sedával v jasně zelené trávě na břehu potůčku a poslouchal jeho zurčení. To vše dělal ne pro to že by byl pomalejší, hloupý nebo nevzdělaný ale pro pocit svobody který cítil každé ráno když se probudil, pro radost kterou cítil když ho podzimní vánek chladil skrz košili; to že ho ostatní měli za podivína považoval jenom za malou daň kterou musí za svou svobodu platit.
V jedné knize, napsal jí jakýsi Bach, se dočetl, že mraky jdou rozpouštět pouhým soustředěním se na ně. Když seděl jednou u potoku zkusil to a byl překvapen. Byl to zvláštní pocit když se mu podařilo rozpusti mrak byť malý pouhou silou vůle. Byl tím okouzlen.
Příště to zkoušel i s většími a postupně v tom nabýval větší a větší zručnosti. Velké mraky, zvláště bouřkové jeho snahám ale vzdorovaly, jako by vztek v nich obsažený byl silnější než jeho jemná vůle. Také ho napadlo že se může jednat o automatický jev, mraky se prostě možná rozpouštějí samy. Zkoušel jim tedy naopak přidávat, nejdřív jen pomalu, tvarovat je do podob které si předsevzal. Jako by se to vše řídilo vlastními zákony, nebylo možné s tím pracovat úplně svévolně ale bylo potřeba vystihnout podstatu toho kterého berana a pak mu spíš pomoct než ho donutit aby změnil tvar.
Napadlo ho že mraky jsou vlastně odrazy lidských myšlenek na obloze a tím že ovlivňuje je, ovlivňuje i myšlenky lidí obecně. Nelíbilo se mu když na sebe byli lidé zlí, dělali si sousedské naschvály nebo k sobě byli nepříjemní ve frontě na poště. Nepřišel s lidmi moc do styku, většinou si vystačil sám ale chtěl jim nějak pomoct a jeho nápad s mraky se mu líbil.
Udělal si každý den čas a pokoušel se vyhladit část oblohy kterou si vybral. Někdy to bylo lehké, to když mraky byly bílé a naducané a na obloze jich bylo málo, bylo to jako příjemný odpočinek a relaxace, někdy se jeho snaha podobala lítému boji s nebeskými giganty, někdy vytvářely mraky takové tvary že měl pocit že nemá právo do nich zasahovat. Občas ho v duchu napadla srandovní myšlenka že je vlastně manažerem mraků. Nedělal si iluze že by byl absolutním vládcem oblohy nad sebou, natolik dobré jeho výsledky nebyly ale nestresoval se tím, bral to tak že je dokáže měnit jenom v souladu se svojí sílou a se zákony kterými se mraky řídily.
Tou dobou se čím dál tím více psalo o tom že se díky lidským zásahům mění podnebí, počasí bývalo jiné než by mělo v tu kterou roční dobu být, a i on měl pocit že na tom něco je. Někdy na něj působila obloha zvláštní tíží, někdy se objevovaly na obzoru mraky které v něm budily zvláští pocit důstojnosti, majestátnosti, nebo naopak divokosti a nadlidské síly.
Se smýšenými myšlenkami četl v tisku o tornádech, krupobitích, přívalových deštích. Zdálo se mu že obloha nese čím dál tím víc lidské zloby a chamtivosti, býval čím dál tím radši že je sám a že se ho společnost málo dotýká.
Toho léta byla oblaha dlouhou dobu klidná, mraky které přinášel konec prázdnin jako by na oblohu patřily, potom ale přišlo období kdy obloha začala být nesvá, plná divokých mraků se kterými si nedokázal poradit. V době když na jihu deště rozvodnily řeky a na západě v několika městech řádily vychřice lezl často na starou hrušeň a snažil se s přibývajícími hrozivými mraky bojovat. Jednoho dne, týden před koncem prázdnin podstoupil divoký zápas s hradbou mračen která se zlověstně valila na jeho kraj a ustoupil až promrzlý a zesláblý když na něj při západu slunce začaly dopadat první kapky v divokých poryvech větru. Do svého příbytku se dopotácel tak vysílený a slabý že usínal s botama na nohou a před usnutím ještě vnímal sílu nárazů které se opíraly o starou hrušeň a vztekle se snažily orvat asfaltovou lepenku z jeho střechy. Ve snech ho pronásledovaly divoké hordy černých bouřkových mraků které zuřivě překrývaly měsíc na černé obloze.
Probouzející se ráno se zbytky bouřkových mraků našlo garáž se střechou proraženou zlomeným stromem, a manažera mraků který ležel pod silným kmenen a zbytky cihel již bez pulsu s hlavou pokrytou kapičkami krve mísícími se s ranní rosou a s tváří podivuhodně klidnou...
2 názory
ach.. ci taki takhlenc mit pjekne usporadany myslenky a smireni s zivotem.. f tom dobrym slova smyslu samoze.. jako mel tendle pan.. :-)) je to este taki dost pjekne napsany.. mno.. akurat trosku ten zaver.. byl ocekavanej.. pac jako tyhle lidi asik ani jinac skoncit nemuzou.. :-))*
díky, jenom myslím ten konec že je moc násilný, nenapadlo mě nic lepšího...
Jinak to funguje a je to skvělá podívaná, luxuji mraky přítelkyni na požádání, je to velmi efektní:).
Gaimana mám rád ikdyž je na mě dost temný, nedávno jsem četl Anansiho chlapce a průbežně čtu American Gods...
pěkné převelice. gaimanovské? asi to s těma mrakama zkusím. a dík, myslím že mi zůstane pod kůží.