Dopis pro Denisu

Ačkoliv - v rozporu s nadpisem - píši toto možná jen pro sebe, abych nezapomněl, možná i jako varování pro ty, co to jednou najdou v zásuvce stolu, až tu nebudu. Až donedávna jsem byl přesvědčen, že jsem úplně normální otec jedné normální dcery. Ani lepší, ani horší. Denisa vyrůstala v harmonickém rodinném prostředí tzv. střední vrstvy, jako naprostá většina jejích kamarádek. Nemohli jsme si sice dovolit koupit jí k narozeninám auto, ale hifi soupravu k osmnáctinám dostala. Co jí evidentně nescházelo, byla láska obou rodičů. Částečně možná ovlivněná i tím, že Denisa byla jedináček. Zhruba od puberty si navykla chodit se svými problémy, pokud nebyly vyloženě ženského charakteru, za mnou. Schoulila se mi vždy do náruče, položila hlavu na rameno a vylila si své srdíčko. Musím říci, že naprostou většinu jejího trápení jsme společně dokázali úplně nebo alespoň uspokojivě vyřešit. To se týkalo i prvních pubertálních milostných vzplanutí. Nikdy jsme nebyli příliš pruderní a většinu otázek, spojených se vztahem muže a ženy, jsme řešili i s Denisou tedy zcela otevřeně. Proto se dost dlouho a bez problémů na mne obracela o radu i v dost intimních záležitostech. Tady se mohu přiznat, že zpočátku jsem tyto situace snášel jen se skřípěním zubů. Jako muž a otec zároveň, jsem zřejmě podvědomě žárlil na případného vetřelce, s nímž se musím dělit o city své dcery. Ale vždy, když jsem ji držel na klíně a hladil její dlouhé kaštanové vlasy, převládla samozřejmě myšlenka na to, jak ji pomoci a vyřešit její potíže. V takových chvílích tu stále byla připravena tátova chlácholící paže a jeho rameno, na němž mohla Denisina hlava spočinout nebo se i vyplakat. Tak to šlo až do jejích osmnáctých narozenin. Pár dní po nich nám nesměle, ale kategoricky, oznámila, že svoji současnou známost považuje za tu pravou a konečnou a chtějí spolu žít. To byla pro mne i manželku dost rána! Neznali jsme toho nápadníka dost dobře, jen z letmých pozdravů, když na Denisu zazvonil u branky, aby šla ven. Snažili jsme se jí ten úmysl rozmluvit s tím, že ho natolik také ještě nezná a odstěhovat se od rodičů je krok, který by se měl dobře promyslet, než se učiní. Řekl jsem jí, že má na to ještě dost času, se osamostatnit, doma jí nic nechybí a ve schůzkách jí přece nijak neomezujeme. Ať si vše ještě rozmyslí. Vše bylo marné. Tentokrát nechtěla přistoupit na žádný kompromis. Pak jsem již ztrácel hlavu a začal vyhrožovat násilným zadržením (i když asi planě), ale nic neúčinkovalo. Je jasné, že mě i manželku ovlivnil pocit smutku z toho, že je před námi další krok ke ztrátě dítěte, které navíc jím už přestává být. Snad to vše a mísící se smutek se vztekem, mě donutily vypustit z úst tu osudnou románovou větu: \Jestli teď odejdeš, už se nevracej!\ Hned vzápětí jsem pochopitelně toho výroku litoval, ale bolest i hrdost mi nedovolily vzít jej zpět. Jen jsem tiše přihlížel, jak Denisa balí své svršky a nakládá je venku do přítelova auta. Ten, zřejmě po její informaci, raději do domu nevešel. S poslední taškou se ještě ve dveřích zastavila a tiše řekla: \Tak sbohem, mami a tati. Snad se s tím časem smíříte!\ Manželka se s ní šla obejmout, ale já ne. Zůstal jsem sedět v obýváku na sedačce, dokud nedozněl zvuk odjíždějícího auta, směřujícího do sousedního města. Co se několik dalších měsíců dělo a jak se Denisa má, jsem se dozvídal jen útržkovitě z občasných informací od manželky, která přece jen nedokázala zpřetrhat s dcerou komunikační pouta. Já jsem zpočátku doufal, že se Denisa brzy vrátí, že se nedokáže starat sama o chod domácnosti, ale ta naděje se nevyplnila. Co se toho týče, vychovali jsme ji zřejmě až moc dobře. Asi oboustranná ješitnost a uražená hrdost nám nedovolila najít si ani za tak dlouhou dobu k sobě znovu cestu. Možná tím nejvíce trpěla má žena, která ale věděla, že se nic nezmění, dokud jeden z nás, paličáků, neudělá vstřícný krok. Tak ubíhal čas a vše zůstávalo status quo. A potom přišla zpráva o té nehodě. Automobil s mojí dcerou a jejím přítelem skončil pod koly dálkového kamiónu. Ani jeden z nich to nepřežil! Jak k nehodě došlo a kdo byl vinen, mi v tu chvíli bylo zcela jedno. Jen jsem si zoufale přál nemožné, abych mohl vše o půlrok vrátit zpět! Abych nikdy nepronesl tu nešťastnou větu nebo aby Denisa vstoupila do dveří, skočila mi na klín, položila hlavu na rameno a řekla: \Táto, proberem to všechno ještě jednou!\ Holčičko, kde byla má všeochraňující paže, když jsi jí nejvíce potřebovala?! Smutek ze mne téměř viditelně stéká do černých kaluží a já ti píši dopis, když už ti nemohu říci do očí, jak lituji svých hloupých slov, kterými jsem se tehdy s tebou rozloučil místo objetí a pohlazení. Tam nahoru, kde jsi, asi pošta nechodí. Budu ti to tedy muset tlumočit osobně, až se znovu setkáme. Snad to nebude trvat dlouho.

---