nikdo už neví, jak znělo na počátku

Tak starý

že kdyby ses dotkla mých rtů

nebo jen pomyslela intenzivněji

než jindy praskly by

jako přezrálý plod netykavky

relativně velký třesk tma v ústech

vypadané hvězdy

tak budu starý

že si tě položím zpátky

do posledního žebra vany

do první vody

pod bledou kůží proplují občas

stíny tvých zemřelých  tváře řek

šeptáš si něco o genech o mužích

bez vlastností

prý ti nepatří víc

než stružky vůní a melodií

které si prozpěvuje ta s tetováním

na rameni o dvě poschodí výš

a ony vyletují tryskou sprchy

aby se staly letmým okamžikem

letmého prostoru těla klíční kosti

labyrintu někde

hluboko v lebce a zmizely v odtoku

zvracet a usmívat se při tom zatímco

ty si šeptáš do malinkých horkých dlaní

život je tichá pošta

kratičké oprávnění něco nejasně

zaslechnout něco říct

uprostřed řady nebo na obvodu kruhu

šeptáš si

a možná že slyším ozvěnu vesmíru nebo

mé prázdné vany   předzvěst sněhu

bezmocnou matematiku

tvé sousedy s fíkusy rodokmeny

inkoustovými zvířaty na ramenou

možná

sám sebe