30.9.2006

        Na ulici stál blázen. Někteří, ti lépe vychovaní a zdrženlivější v soudech, by asi řekli "tulák" nebo "bezdomovec", ale pod kabátky těchto všech názvů se hřálo tělo blázna. Blázen stál trochu nakloněný na levou stranu. I to mu však, nějakým zvláštním způsobem nezabraňovalo, aby stál rovně, zpříma, snad by se dalo říci i hrdě. Stál a díval se. Díval se jedním směrem a na rtech měl blažený úsměv. Možná, že blažený není zas až tak úplně přesné pojmenování. Byl to soutok potoků klidu, vyrovnanosti, pohody a blaženosti, slévající se do usměvavé řeky, proudící jeho tváří. Stál a díval se.

        Kolem blázna procházeli lidé. Někteří spěchali za prací, někteří před ní utíkali. Čas od času se někdo z nich zastavil a automaticky zašátral v kapse po drobných. Jenže milodar nebylo kam vhodit. Před bláznem nebyl kapesník, kelímek, klobouk, papírová krabička ani jeho ruka netrčela v očekávání almužny kupředu. Trochu zmatení lidé se tedy vydávali na další cestu, rozladěni pocitem, že ani žebráci už nefungují tak, jako dřív. Ale sem tam, některý z nich, se plaše otočil a sledoval směr bláznova pohledu. Dělali to zpola kradmo, jako by hrozilo, že když se podívají stejným směrem a někdo je při tom uvidí, octnou se okamžitě vedle blázna ve stejně odřeném oblečení a se stejně zarostlou tváří strništěm vousů. Pootočili hlavu a podívali se. Pátrali očima po tranvajích, projíždějících autech, nepřetržitém proudění lidí z jednoho okamžiku do dalšího. Opatrně ohmatali pohledem stánky s novinami, zhodnotili pár nebližších výloh obchodů a pak, jen tak pro úplnost, obhlédli ulici jako celek. Pak se otočili zase k bláznovi a nebyli o nic moudřejší na co to vlastně ten starý pobuda civí, že mu to působí takovou radost. Zakroutili hlavou a znovu se zapojili do všeobjímajícího koloběhu řádu ulic města. "Vždyť je to jen starý blázen" prolétlo ještě některým hlavou než jejich myšlenky přemazalo plánování večeře, odpolední fitness, burzovní zprávy, neplacená hypotéka nebo jedna z milionu dalších nepostradatelných maličkostí, dávajících dohromady obrovský celek zvaný "lidský život". Blázen stál dál, díval se a usmíval.

        A pak se vedle blázna objevila mladá dívenka. Stála na druhé straně lavičky, na které měl blázen položené dvě tašky. Stála přesně tak daleko, že by jí blázen nemohl ublížit, kdyby mu na to přišly myšlenky a o pár centimetrů blíž než aby si ošuntělá postava nevšimla její přítomnosti. Stála, jako by ztuhla v hlubokém nádechu, ruce měla v kapsách pastelové bundy s kapucou a dívala se stejným směrem jako blázen. Na rtech jí svítil věrný odraz jeho úsměvu. Stáli a dívali se. Kolem plynul dav barevně rozmazaných stvoření. Dívenka otočila hlavu směrem k bláznovi a ten, když vycítil její pohled, se podíval zase na ni. Přivřel víčka v tichém souhlasu a téměř neznatelně si povzdechnul. Dívali se jeden na druhého...dívenka a starý blázen...a jejich pohledy šeptaly tomu druhému:" Překrásný západ slunce, že ano."

        "Jak dlouho může přežít civilizace, kde krásu a kouzla dokáží vidět jen děti a blázni?"

                                                                                                       Majkii