Pavlínka a zrcátko

Pavlínka, stejně jako jiné holčičky, měla nejraději hru na princezny. Půjčila si od babičky všelijaké šátky a pentle, z nich si udělala dlouhou sukni, závoj a vzhlížela se ve starém, letitém zrcadle, jak jí to sluší.
Bylo už oprýskané, viselo na zdi spoustu let - a to nebylo nic pro Pavlínku. Toužila po zrcátku zcela malém, pěkně zdobeném, s držátkem do ruky, aby se přesně vešlo do truhličky  s jejími poklady. Prosila babičku, ať jí takové koupí, ale babička vychovávala Pavlínku skromně, říkala jí, že nemá ani svátek, ani narozeniny  a že se musí zatím obejít bez zrcátka.
Jednou přijel do města cirkus - a to byla velká sláva, panečku! Vidět slony a velbloudy - to bude něco!!!
Babička oblékla Pavlínce ty nejhezčí šaty s kraječkami, cestou se stavily pro Zuzanku od potoka, Pavlínčinu kamarádku - a vydaly se společně na tu podívanou.
Moc se jim to líbilo, tleskaly, vyskakovaly ze židliček, až se stalo, že Zuzance z její kytičkované kabelky něco vypadlo. Ani si toho nevšimla, zato Pavlínka ano. Bylo to přesně takové kouzelné zrcátko, jaké si Pavlínka přála, jako v pohádce. Chvilku přemýšlela a když se nikdo nedíval - šup s ním do kapsy. Už je jenom její, teď si s ním bude hrát a nikomu ho neukáže.
Zuzanka na nic nepřišla a tak ji babička s Pavlínkou doprovodily domů.
Ten večer usínala Pavlínka se zrcátkem pod polštářem a těšila se, jak si ráno bude hrát.
Druhý den se nic zvláštního nedělo, až odpoledne.  Přiběhla Zuzanka s takovým nářkem, že ztichli i ptáčci na stromech. Že prý ztratila milované zrcátko, co dostala od tatínka a že ho nemůže nikde najít. Plakala a plakala a babička Pavlínky ji utěšovala, že se jistě najde a když ne, že jí tatínek koupí jiné. Ale kdepak, to prý už nebude ono, tohle bylo to nejkrásnější zrcátko na světě.
Večer, když byl všude klid a Zuzanka byla pryč,  vyndala Pavlínka zrcátko ze své skrýše. Dlouho si ho prohlížela. Už nebyla veselá, ale moc moc smutná.  Co to proboha udělala? Ukradla své nejlepší kamarádce její oblíbenou věc, jako nějaká zlodějka... Nakonec spustila nářek taky, ale jen tak potichu, aby ji babička neslyšela.  Utřela si slzičky a řekla si, že to takhle nejde, musí to vrátit Zuzance a omluvit se, třeba jí odpustí. Měla ji moc ráda a teď ji mrzelo, co udělala.
Druhý den dala zrcátko do velké kostkované tašky a babičce řekla, že jde k lesu na jeřabiny a houby.
A honem honem k Zuzance, co jí nohy stačily... Cestou ještě natrhala velkou kytici kopretin, ty má Zuzanka nejradši.
¨
Už z dálky ji viděla, jak smutně sedí u domku na lavičce. Vesele jí zamávala a běžela, jak nejrychleji mohla. Všechno popravdě řekla a omluvila se.
Zuzanka se chvíli tvářila hrozně vážně a důležitě, ale pak se usmála a objala ji. Pavlínce odpustila a dokonce jí řekla, že jí zrcátko bude půjčovat.
V našem příběhu končí  vše dobře, ale krást se nemá - a z toho si, děti, vezměte ponaučení... Ani kdyby se vám něco moc a moc líbilo, pak se může stát, že ani omluva nepomůže a přijdete o své nejlepší kamarády - a to pak bolí mnohem víc, než ztráta nějaké věci...

....