Kvílení revival

Tahle báseň je o mojí holce a není zase tak úplně spontánní, jak by se na první pohled mohlo někomu zdát. Je stvořená z jedinýho vjemu a z pocitu, že už zase vím, že nic nevím..

Zůstalo nic. Opět nic, jen lesk smutných očí a předstíraná, politování hodná sebekritika slabého člověka. Vidím tě stát polonahou u černé keramické výhně sklánějící se nad vroucí kávou Tebe, která nemáš instinkt zabíječů Tebe, která dokážeš rozeznat skutečnost od skrývané hádanky Tebe, která cítíš zlo a nedokážeš uhodit odafektované zloděje lásky, ubohé příživníky leptající tvoji duši na škvařící se kousky Tebe, která s myslí nezkaženou společností nazíráš svět z výšin smyslnosti Tebe, která jsi ze mě jednoho dne zcela vysála city, jež jsem pak pracně získával zpět Tebe, která se rozloučíš a odtančíš v rytmu tanga do návratna Teba, která nedokážeš prožít okamžik a být šťastná ve své podstatě Tebe, která se nedíváš Tebe, která se tváříš jako spasitelka spontánnosti Tebe, která se nikdy nepoučíš Tebe, která čekáš na políbení.....jenže znáš jen facky Tebe, která míváš problémy s projevem svýho šílenýho já Tebe, která znáš odpověď na svý otázky Tebe, která nosíš jméno bezcitných Tebe, která jsi mě nevědomky přinutila nenávidět Jo.....seš to ty, kterou často miluju

---