Já Catherine

Já Catherine

Jmenuji se Catherine. Jsem vdaná, máme dvě děti a hezký dům. Jsem v podstatě spokojená žena v domácnosti. Mám všechno, co jsem chtěla, jen ne tak, jak jsem chtěla.

Sedí u stolu s perem v ruce. Docela hezká žena. Srdcovitý obličej, plavé vlasy, modré oči. V ruce má propisku a pomalu cosi píše do sešitu s tvrdými deskami.

„Mamí, Sebastian rozbil hrneček s kakaem!“ ozve se najednou dětský hlas.

„Ach, Justino. Nemůžeš si tohle odpustit?“

Má dcera se jmenuje Justina, a jen bůhví, co jsem tehdy na tom hrozném jméně viděla. Nicméně hodí se k ní, k jejímu pichlavému obličeji, naprosto nepůvabnému, je tvrdohlavá , sebevědomá, kritická a prohnaně chytrá.

„Jussy, nežaluj.“ Teď přijde vrchol jejího hereckého představení. Do pokoje totiž vběhne Sebastian. Matce přímo do náruče.

„Mami, já nechtěl,“ nakloní svou hlavičku na stranu a obejme matku kolem boků, „je mi to líto.“ Catherine si neslyšně povzdychne. Chudák malý. „To nevadí, drobečku,“ pokouší se do slov vložit co nejvíce něhy. Povzbudivě se usměje. „Uklidíme to, zlatíčko, pojď.“

Mladší Sebastian je Jussyin pravý opak. Vždy se usmívá. Má mě rád. Nekriticky, vážně, upřímně. Snílek.

„A je to!“ pokouší se Catherine o zářivý úsměv. „Udělám ti nové kakajíčko, chceš?“ zeptá se chlapce.

Přikývl. Nachystala vše, co potřebovala, začala ohřívat mléko. On se jí neustále pletl pod nohy a o čemsi vesele rozprávěl. Smutně ho pozorovala. Litovala ho, záviděla mu, obdivovala ho a nenáviděla.

A takhle žiju. Každý den, když Jack odejde do práce. Snažím se porozumět tomu dětskému světu, do kterého jsem nikdy nepatřila. Tomu světu plném pohádek, pískovišť a rodičovské lásky. Co z toho mi chybělo?