Umřel.

Umřel nám kamarád – nebo spíš dobrý známý, nebo .. kdo ví, co to mezi námi bylo, ale bylo to milé – jen jsem si pak na pár lidech všimla, jako by měli potřebu přihřát si na jeho smrti svoji polívčičku (u sebe jsem si toho všimla nakonec taky).

Když o tom mluví, tváří se, jako by ta smrt byla fakt silná a navíc umělecky skvěle ztvárněná scéna ve filmu o nich samotných – když jsem je slýchávala mluvit o jeho smrti, mluvili povětšinou o sobě – a nezapomínali zdůrazňovat – za zhruba každým druhým slovem, jak moc k sobě měli blízko, jak s ním zrovna oni měli výjimečný vztah.

Jak jsem to tak poslouchala, měla jsem neskutečnou potřebu začít na ně křičet: „ALE O VÁS TADY KURVA PŘECE VŮBEC NEJDE!“

Jenže ono šlo – šlo o ně – o nás – a o něho už ne – proč by taky mělo jít o něho, když on už je vyřešený (jo, jo – on už je v klidu)?

To jenom my okolo něho jsme zůstali překvapeně stát nad jeho mrtvolou (myslím, že pro mnoho z nás to byl první mrtvý vrstevník, o kterém jsme věděli jinak než z televize) a naprosto nevěděli, co si s ní počít.

Bylo úžasně zajímavé sledovat, jak si s tím konkrétní jednotlivci poradí; nejsilněji ve mně zůstal pocit, že si s tím povětšinou poradili tak nějak narcistně: Umřel mi kamarád. Umřel MI kamarád. A teď všichni dobře poslouchejte, co to se mnou dělá – to je ale zajímavé, že? Dokonce jsem brečel, to je, co? – Tak tohle předváděli lidi, kteří o něm třeba půl roku neslyšeli a   víceméně ho nepostrádali.

A já – jak to teď píšu – nechápu, co mi na tom vlastně vadí – vždyť to byla prostě jenom hodně nezvyklá situace, se kterou jsme se ještě nenaučili vypořádat – no tak jsme to prostě dělali jak to přišlo a řešili to – náš vztah k ní, k němu, k nám, … nás - NÁS.

… i když … ale jo – už vím – vadí mi to neupřímné přehrávané zveličování smrti (umřít, to je něco extra speciálního – a když to tak necítíš, tak by ses tak měl aspoň tvářit) – a to, že jsme si prostě nebyli schopni přiznat, že řešíme vlastně SEBE a ne JEHO.