Pohled oknem z vlaku ven

Jedu vlakem, jedu z mého domovu,

hledím zrakem, hledím až tam nahoru.

Sem tam se něco třpytí,

jinak vidím černé smetí.

Jedna však nad všemi vyniká,

je tak krásná, jasná, veliká.

Světlo její zářící,

určitě vidí i myslivci.

Většina jich je ale slepých,

nic však nevidí a vidět nechtějí,

patří k takové haldě tupých,

myslím lidstvo si říkali a pořád říkají.

Já patřím k nim, to nepopírám,

však jejich názory nechápu a nepobírám.

Já cítím se sám mezi nimi,

a když teskno mne zalítí,

myslím jen na ni.

Necítím se hned jak ohrožený druh,

zalije mne teplo a pocit,

jako bych viděl tisíce duch.

Jsou to však už měsíce dva,

kdy ona jednoho dne na nebi zmizela.

Předtím mi však poslala vzkaz:

„Jdu za Tebou k vám dolů,

otevři své srdce a najíst se mne snaž.“

Já tedy své srdce otevřel

a jednou takhle k večeru,

mezi houfem čmeláků,

jsem ji konečně našel.

Teď píšu ji, aby pravdu znala,

aby mezi ten houf okolo nezapadla,

a aby mne vyvedla z temnoty,

ano, říkám Ti, jsi to Ty...