Problém ničeho

Problém ničeho

Problém ničeho je opravdu zvláštní. Nevěříte? Tak to uvidíte! Problém ničeho tady byl odjakživa a s největší pravděpodobností nás všechny, co tady teď jsme, určitě i přežije. A proč o něm mluvím? Mou odpovědí může docela dobře být otázka: Proč o něm mluví všichni ostatní? Ale vědí o něm vůbec? Plácají politici, herci, zpěváci a všechny ty tak zvané celebrity, v nichž se už pomalu není možné pořádně se vyznat, pokud nevisíte na každém čísle bulváru, především hlouposti proto, že záměrně využívají ničeho, anebo vlastně ani nemají ponětí, že tlachají o ničem?

Když se jich zeptáte, co si myslí o současné situaci, začnou nesmyslně povídat o čemkoliv (hlavně o světovém míru či o tom, jak je důležité mít se rádi a být zdraví, a že vlastně peníze k životu vůbec nepotřebují, jenže proč je potom vlastně chtějí a usilovně shání, kde se dá, to už nikdo neřeší), jen když se vyhnou zadanému tématu, udělají to protože to tak chtějí nebo kvůli tomu, že prostě jen neví, co jiného by vám řekli? Nenapadá je nic, nebo nic jen využívají, aby se jim na nic nepřišlo, a proto jsou jejich řeči plné ničeho? Je to zvláštní, ale jsme zpět u ničeho a teď už asi všichni chápeme, že se s tím nikam nedostaneme. Ovšem proč? Proč existuje nic? Který šibal ho vymyslel a z jakého důvodu? A bylo vůbec někdy něco? Můžeme o tom vlastně něco vědět?

Nevíme nic o tom, proč jsme tady a jak k tomu došlo, můžeme se jen domýšlet. Nic nemůžeme podložit, leda ničím. Ani bytí ničeho v podstatě nelze dokázat, poněvadž se zase bude řešit problém ničeho a nic nebude přece nikdo poslouchat. Pokud budete přemýšlet nad ničím, taky nic převratného nevymyslíte, jen se zamotáte do něčeho, co se nazývá nic, avšak pak vlastně ani nebudete zamotaní a ani nebudete schopni říct, že jste něco řešili, protože jste vlastně nic neřešili a z ničeho nemůže vzejít nic jiného než jen a zase pouhé nic. Z tohoto důvodu se nikdo nezabývá problémem ničeho do hloubky, a poroto o něm nic nevíme. Jenže to taky nemůžete dokázat, jelikož se zase dostáváme zpátky k řečem o ničem. Shrnuto a podtrženo – nikam jsme se nedostali a nic jsme nezjistili, snad jen to, že problém ničeho je plný paradoxů a nevyřešených otázek.

Řeknu-li „řeči o ničem“, vybaví se vám někdo, kdo jednoduše jen vede řeči o ničem, tedy lidově řečeno kecá blbosti, jeho proslov nedává smysl a celkově je tak nudný, že se vám zavírají oči a po pár minutách poslechu se ztrácíte někde hodně daleko a nemyslíte na nic, či osoba probírající problém ničeho? Možná obojí… Na sto procent (nebo ne, poněvadž jen to, že nic není stoprocentní, je jisté, takže vlastně skoro na 100%) ale nejspíš to první. Málokdo, kdo se zaobírá ničím, působí věrohodně, zajímavě a všeobecně mluvící o něčem, polopatě řečeno jako cvok.

V tomhle se však dotyčných, nepříliš početných osob zastat (nevypadalo by to hezky, kdybych tady sama sebe odvrhovala – vždyť i já se snažím vyřešit problém ničeho). Tak například – zvládnete dokázat, že třeba politika je o něčem nebo o ničem? Je jedno, co si vyberete, v každém případě nedokážete jednoznačně určit, co z toho je pravda. Nyní zkuste zapřemýšlet nad tím, jestli se žlutý tisk a rozhovory se „slavnými lidmi“ týkají něčeho či také ničeho. A je-li můj úsudek správný, zjišťujeme záležitost, která není zrovna moc sympatická – tj., že problém ničeho souvisí i s problémem individuality, a to dokonce úzce.

Různí lidé řeší problém ničeho různě, většinou se však nikam nedostanou, společnost jednoduše nic nezajímá, přechází kolem něj jako kolem noční můry, nikdo se nad ním nepozastavuje, nic prostě není v módě. Zauvažujeme-li ale nad tím, vysype se na nás hromada – ne, hora – ničeho, z něhož nic nevyplývá a nic neřeší. Slova dnešní doby jsou tak prázdná a plná ničeho, přestože se ničím nikdo nezabývá. Nikdo se nepozastaví, když vidí nic, on to nic vlastně ani nevidí, nic je právě teď nepotřebné a zbytečné, nenabývá žádné hodnoty a my zrovna v těchto časech hodnoty potřebujeme. Skutečně nevím proč, bez hodnot se však neobejdeme. S ničím nelze nijak vyjít, nejsme toho schopni. V nic nemůžeme ani věřit, tam, kde existuje nic, nic dalšího kromě ničeho není, a když nechceme nic, nemůžeme chtít ani to nic kolem ničeho. Nevím,jestli je to dobře nebo ne, nikdo z nás o ničem nic neví, jelikož – jak už jsem řekla – tam, kde je nic, je pouze nic a nic jiného. Zatracené nic nám plete hlavu a motá se nám do života i když nic neznamená. Nikdo o něm nemůže říci nic bližšího, protože nic bližšího ničemu není. Nic je skutečně kuriózní výdobytek! Je všude a není v podstatě nikde.

Na závěr bych položila ještě jeden dotaz: Je nic opravdu nesmrtelné? Podle jednoho starého přísloví, jež zní: Kde nic není, ani smrt nebere, by se mohlo zdát, že ano. Samozřejmě – všichni někam zmizíme, nenecháme po sobě nic než nic a zbude tady zase nic. Nic, které přetrvává na věky věků. Tam, kde je nic, totiž není nic jiného, takže ani smrt ne. Přísloví bude zřejmě správné. Ale přesto – nepochybně se vám bude špatně přesvědčovat někoho, jako jsem já, v tom, že tímhle problém ničeho skončil, protože po ničem může přijít zase něco. Před námi také pravděpodobně něco bylo. Kromě toho, že jsem došla k tomu, že problém ničeho zůstává stále nevyřešený, nezjistila jsem nic jiného. Problém ničeho je fakticky největší paradox a problém, který můžeme vymyslet, a paradoxně se jím nikdo nezabývá. Nic z toho totiž není.