...

C est la vie

Byl jednou jeden pán, který byl povoláním leštičbahna. Bydlil v krásném domečku na náměstí a měl půvabnou ženu.
Lidé ve vesnici si ho velice vážili ,protože to byl jediný leštičbahna široko daleko. Možná si říkáte, co to ten leštičbahna
může být, ale nelamte si s tím hlavu, on to totiž nikdo nikdy nevěděl. Lidé si sice nechávali leštit bahno o sto šest,
ale přesto takovému řemeslu-neřemeslu rozuměli jako koza petrželi. Potíž byla v tom, že nikdo nechtěl přiznat, že nemá
ani ponětí co to vlastně je. A tak lidé ve vesnici mluvili o leštičbahnovi s přehnanou samozřejmostí, aby dali ostatním na
vyrozuměnou že rozumí. Máňo co takhle zajít večer na tancovačku? Kdepak, ráno pršelo a na zahradě máme špinavé
bahno, přijde k nám pan leštičbahna. A takhle to chodilo každý den. Vždy když pan leštičbahna vykonal svou práci, dostal
pár dukátů , a když odcházel po pěšině domů, slýchával za plotem nedšená zvolání: Ó jak se leskne! Páni, to je ale krása!
Takhle to chodilo několik desítek let: pan leštičbahna byl náramě spokojený,
celej život dělal velký hovno a lidi mu za to ještě platili!

---