Můj anděl

Na hromadě odpadků za městem leží můj anděl.

Křídla má pochroumaná, vypelichaná, špinavá,

Kosti polámané.

Na bílém plátně jeho šatů jsou skvrny od bláta, krve a zvratků.

Je skoro slepý - - -

Jedno oko mu na vidličku nabodla dívenka se zlatými vlásky,

Do druhého mu nalezli červi.

Chtěl by plakat

Ale jeho oči již nejsou schopny tvořit slzy.

Chtěl by křičet

Ale těžká bota hodného faráře od vedle

Mu ulámala zuby a rozdrtila hlasivky.

Vlasy mu vyrvali i s kusy kůže

A rozpraskané rty mu pomazaly solí a slzami,

Hodné děti ze školky.

Milý pan doktor od sousedů

Mu amputoval stehenní kost –

Jen aby viděl, co to udělá.

A když pochopil,

Byla to kola jeho vozu

Pod nimiž zapraskala žebra anděla.

Snažil se odplazit pryč,

Pomocí zpřelámaných rukou

A jeho roztříštěné kosti se prodíraly skrz kdysi bílou kůži.

Snažil se odplazit pryč

Přes staré ledničky a pračky

A jednou rukou, na níž mu zbyly jen tři prsty

Si přidržoval kličky střev,

Které mu vypadávaly z rozšklebeného břicha,

Rozťatého rukou nejlepšího přítele.

Měl strach, bál se lidí, a tak se plazil pryč

Skrz bláto a moč a vlastní krev,

Chtěl, aby to skončilo,

Chtěl zemřít,

Ale - - -

Což nejsou andělé věční?