Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

BRÁNA DO PEKLA

11. 12. 2006

1357

Autor

anquetil

Ezechiel 25:17 Cesta spravedlivého ze všech stran lemována jest nespravedlností, sobectvím a tyranií lidské zloby. Požehnán buď ten, kdo ve jménu lásky a dobré vůle vyvede chabé z údolí temnoty, neb ten jest skutečným pastýřem a spasitelem zbloudilých duší. A já srazím k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a zničit mé bratry. A když uvalím svou mstu na tebe, seznáš, že jméno mé je “Bůh”.

BRÁNA DO PEKLA

     Martin zvolna procitl, snad ho probudily nějaké hlasy. Šíleně ho bolela hlava a cítil nepříjemné mravenčení po celém těle. Pokusil se otevřít oči, ale viděl jen rozmazané siluety v bílém pokoji. Všechno bylo přikryto šedým závojem mlhy.
     Kde to jsem?
     Dva hlasy k sobě velmi naléhavě mluvily.
     Zbystřil pozornost a pokoušel se zachytit aspoň útržky jejich vět.

     „ Pochopte, paní primářko, že s ním n u t n ě potřebuji mluvit,“ říkal tmavý stín.
     Bílá silueta mu odpovídala:
     „ Ale to je naprosto vyloučeno, pane kapitáne. Do rána byl na operačním sále a probral se teprve před chvílí. Nebýt silné dávky morfinu, skučel by bolestí jako zvíře. Zlomenina spodiny lebeční, přišel o jedno oko, má utrženou slezinu a těžké pohmožděniny po celém těle. Ostatně, má i zlomenou čelist, takže vám v nejbližších dnech stejně nic neřekne. Za normálních okolností jsou ta zranění neslučitelná s životem. A nebýt jeho mimořádně silné tělesné konstituce, už by tady asi nebyl. Přežil to vlastně jenom zázrakem. Ale jeho stav zůstává i nadále kritický a pořád ještě nemá vyhráno…“
     „ Škoda, měl jsem na mysli jenom pár triviálních informací. Nikdo netuší, co iniciovalo ten šílený amok. Zastavím se tu později, tady už stejně nic nenaspěcháme. Ten chlap, co mu to udělal, pak doma vyhodil ženu z osmého poschodí paneláku a sám vyskočil za ní. Sbírali jsme je dole lopatou…“
     „ Vím, slyšela jsem o tom, té rodinné tragédie je plný špitál. Prý po nich zůstaly dvě děti. Příšerné! Tak tuhle práci vám rozhodně nezávidím…“
     „ Pokud vím, tak mezi personálem vaší JIPky, pracuje dokonce sestra té zavražděné.“
     „ Myslíte vrchní sestru Alenu Zachovou? Ano, její dvojče, jakoby si z oka vypadly. Alenu znám už léta, ale když jsem je nedávno obě potkala ve městě, nepoznala jsem, která je která. Tak neuvěřitelně si byly podobné. Ale máte smůlu, staniční sestra Zachová má dneska až noční směnu.“
     „ No tak to jste mně moc nepotěšila,“ řekl mrzutě mužský hlas. „Co se dá dělat? Zastavím se tu později.“

     Oba hlasy se vzdalovaly a Martin, který slyšel jen pár útržků dialogu, horečnatě přemýšlel.      Proboha, o kom to mluvili?
     Snad ne…
     Zvolna se probíral z agónie a usilovně se snažil listovat v paměti.
     Včerejšek byl přece den, jako každý jiný. Jen matně si vybavoval nějaké kluzké ženské tělo, vzpínající se pod ním.
     Hanička!
     Bože, to je ženská, krev a mlíko!
     A pak seděl v nějaké hospodě…

* * *

     Prošel kolem výčepu k masivním dubovým stolům. Na číšníkův tázavě vztyčený palec, jen zavrtěl hlavou a výmluvně zacinkal klíči od auta. Objednal si minerálku.
     „ Z daleka?“ prolomil ticho muž, ke kterému si Martin přisedl.
     Lhostejně na něj pohlédl. To rozpité pivo, co má před sebou, je dneska určitě první i poslední. Širokánská ramena a dobrých sto deset kilo váhy, odhadl bleskově.
     „ Záleží na tom?“ odpověděl podrážděně Martin.
     „ Já jen, že auťák s písmenem há v espézetce, tu nestojí zrovna každej den.“ řekl smířlivě chlapík a uchopil do svých obrovských dlaní půllitr, že se napije.
     „ Pracovně?“ dodal ještě.
     „ Za ženskou.“ přiznal Martin. „Moje stará na to není a po porodu ji pověsila na hřebík. A přece se ji nebudu pořád doprošovat. Tak sem jezdím, jak vy říkáte tím vaším hantecem, vojíždět jednu špicovó hajfu.“
     Silák se usmál a zvedl obočí:
     „ Ále?“ hvízdl obdivně. „Copak u vás takový ženský nemáte?“
     „ Takový teda ani náhodou. Tak černý vlasy a modrý oči, jako tahle, nemá žádná jiná.“
     „ S takovou tu bude mít i spoustu místních ctitelů.“ namítl chlapík.
     „ Na to rychle zapomeň, má doma dva malý kluky a manžel ji skoro nepustí z domu. Navíc ji zanedbává, protože po práci je v jednom kuse na letišti.“
     „ Na letišti, říkáš?“ zpozorněl muž.
     „ Jo,“ přitakal Martin. „Paragán. Byl u nich už na vojně a je tím pořád přímo posedlej. Všechen čas tráví na leťáku, prej i jako instruktor. Chodí domů až navečer, utahanej jako kůň, sekne sebou a spí jak zabitej. Ale nic naplat, ženská potřebuje svý, a tak si hledá potěšení jinde.“
     „ Co mně to tady valíš za klíny do hlavy? Jak jinde, když je věčně zavřená doma?“
     „ Internet, kámo, internet! To neznáš? Říká ti to vůbec něco? Mrouská se starýmu přímo za zády, napřed doma virtuálně a pak i doopravdy.“
     „ Pod svícnem bývá tma?“
     „ Přesně tak,“ přitakal Martin a nadmul se pýchou. „Třeba nakecala tomu svýmu šmudlovi, že jede s kámoškou na týden do skal. Paroháč jí to sežral i s navijákem. Jenže ta kámoška tam byla se svým manželem a ona tím pádem se mnou. Chápeš?“
     „Chápu,“ zamumlal mezi zuby hromotluk. Rychle vstal a pevně uchopil do svých medvědích tlap těžkou židli. Než se rozmáchl k hrozivému úderu, Martin stačil zahlédnout padající černou čepičku s vyšitým emblémem bílého padáčku.
     Martin strnul.
     „ A do prdele!“ blesklo mu hlavou.
     V intuici si stačil zakrýt obličej rukama, ale hned první příšerná rána dubovou židlí, mu je roztříštila napadrť.
     Pak ztratil vědomí…

* * *

     Staniční sestra Alena Zachová usedla nad svou poslední noční kávu a s cigaretou v ruce, se ubírala klikatými cestičkami vzpomínek na svou sestru Hanu, co už není…

     Jednoho dne skončil čas dětských her. Obě se probudily do stříbrného rána a ocitly se na prahu dospívání, přinášejícího tušení sladkých tajemství. Panenky i korálky dětských slz, byly rázem zapomenuty a jejich sesterské klíny pookřály zvědavostí. Jejich panenské klíny, které tak omamně voněly po jasmínu, zvlhly zlatavým jantarem vzrušení. A tak za dlouhých večerů, se ve svém dívčím pokoji, vydávaly na vítěznou cestu hledání, protože nejcitlivější místečka na ženském těle, ta pozná zase jenom žena.

     Aniž se to někdo dozvěděl, Alena s Hankou nalézaly rozkoš ve vzájemných sesterských dotecích, které jim přinášely sladkou chuť zakázaného ovoce. Krev jim se divoce bouřila ve spáncích a slast objevování v nich probouzela touhu a zrychlovala dívčí dech... Citlivé doteky něžných dlaní a úst, jitřily jejich křehké city a rozsvěcely dva páry modrých oči dosud nepoznanou rozkoší. Vzrušené sténání dvou dívčích hrdel bylo pokaždé jak mávnutí stříbrných křídel dvou racků, kteří bok po boku vzlétají k oblakům. Alena si bláhově namlouvala, že to nikdy neskončí.

     Ale najednou přišel zlom. V životě její Haničky se objevil muž, který rozbil jejich sesterské milování na padrť. Přišel nepozván. Elegán s vůní Fahrenheita. Přitom kdysi obě dvě, Hanka i Alena, tak šíleně zbožňovaly tu ojedinělou vůni z francouzské stáje plnokrevníků Christiana Diora. Ta úchvatná vůně parfému Fahrenheit, přiváděla do nejistoty obě, ale ani ve snu netušily, že pro jednu z nich se stane osudnou. Jmenoval se Petr a Alena ho od první chvíle nenáviděla, že jí ukradl sestru i lásku v jediné podobě. Jednoho dne si přišel o Hanku říci s kyticí. A když potom opouštěl jejich dům, jakoby spolu s ním i láska odcházela dveřmi z jejich sesterských srdcí a nechala Alenu samotinkou v slzách. Ale Petr byl v tuto chvíli už mrtev, stejně jako její milovaná sestřička Hanka.

     On si to rozhodně zasloužil. Tak nemilosrdně přece vyrval její milovanou křehkou sestřičku z lůna panenské přírody předhůří Vysočiny a tím udělal kolosální chybu. Hančina citlivá duše, zvyklá na stříbrnou říčku, romantiku hlubokých lesů a vonících luk, plných květů i motýlů, se v milionech tun chladného betonu sídliště, cítila beznadějně ztracená a nepochopená. Bylo to pro ni nesmírně ubíjející a frustrující. Byla přece zvyklá létat, volná jako pták. A najednou se ocitla v okovech, se dvěma dětmi na krku, zavřená jak bezmocné ptáče, zajaté ve zlaté kleci věže nejvyššího paneláku.

     A přitom Hanka byla tak krásná a okouzlující, jakoby se snad ani nenarodila pro tento svět…
Byla jako Marie Antoinetta po česku. Ta ve svých šestnácti přijela z Rakouska do Francie jako manželka Ludvíka XVI. a v osmatřiceti krvácelo její půvabné tělo na popravišti za hlasitého řevu lůzy. Mezitím se trápila, koketovala, flámovala, utrácela, hýřila. Slavná královna se složitým osudem, Marie Antoinetta…

     A Hanka, zaskočena šokující prázdnotou města, suchým manželským stereotypem i vlastním zoufalstvím, unikala do paralelního světa, plného vstřícných mužů, kteří se aspoň pokoušeli jí porozumět a dokázali pohladit její poetickou duši a dát jejímu dravému tělu vědět, že je pořád ještě přitažlivou ženou. Byla daleka nějakému hýření, byly to jen drobné epizody, naplněné její nenucenou koketérií a lehkým flirtem. Byla nesmírně opatrná, ale s jídlem roste chuť a ona ani ve snu netušila, že se jednou může utrhnout ucho od džbánu, se kterým si chodila ke studánce pro štěstí… Hanka ztrácela opatrnost a nevědomky kopírovala osud Marie Antoinetty až do samotného děsivého konce. A ten pohár trpělivosti přetekl poslední kapkou právě předchozí noci…

     Alena si unaveně promnula zápěstí a zběžně pohlédla na hodinky. Do konce její služby už zbývalo jen pouhých pět minut. V šatně to bzučelo jako v úlu. Oblékající se děvčata, končila noční službu a loučila se s příchozími, které společně se šatnovými skříňkami otevíraly i dnešní den.
     Teď nebo nikdy.
     Neslyšně vklouzla do pokoje.
     V záhlaví lůžka zběžně pohlédla na přístroje, které pořád ještě signalizovaly kritický stav pacienta.
     Jediným pohybem vypnula aparatury, udržující základní životní funkce. Splnila svoji “Svatou povinnost“.
     Krátce vyčkala a pak je znovu uvedla do činnosti. Okamžitě se ozval alarm, naštěstí dosud ztlumený na noční intenzitu. Z chodby sem pronikal hluk bouchání várnic, chystaných ke snídani a alarm beztak nebylo slyšet.
     Oddechla si, bez ohlédnutí opustila pokoj a rychle směřovala k šatně.
     Pozdravila se s ranní směnou a bleskově se oblékla.
     Rychlovýtah s ní slétl až do přízemního podlaží.

     Lačně se nadechla studeného vzduchu. Stříbrným jíním ozdobené smrky nemocniční aleje, si nad ránem svlékly svou tenkou košilku, utkanou z ranní rosy.
     Alena vzhlédla k parkovišti a její roztěkané oči zoufale hledaly Zuzanin ostře červený Peugeot. Někde tady musí přece být! Když spatřila, že na ni zablikal rudý vůz, oddechla si a rozhodným krokem zamířila k němu.
     Plavovláska, sedící za volantem, se na ni usmála a nahnula se přes sedadlo spolujezdce. Spolu s dveřmi se pootevřel i výstřih její halenky a odhalil její plné prsy. Alena spěšně nastoupila.
     „ Ahoj Zuzko…” vydechla a přivinula se k omamně vonícím blonďatým vlasům.
Pak provinile vzhlédla a v Zuzaniných zelených očích, které ji hebce pohladily, spatřila hedvábné doteky vycházejícího slunce. Krátce se políbily a obě vnímaly vláčnost svých pootevřených vlhkých rtů, které si tiše nabídly v tom krátkém ranním okouzlení...
     „ Čus miláčku! Tak co můj manžílek, vyšlo to?” zeptala se Zuzana a nedočkavě jí visela na rtech.
     „ Těsně před šestou jsem Martina odpojila,“ hlesla tiše Alena a s povzdechem složila hlavu do dlaní.
     „ Jsi formát, Alenko, já věděla, že je na tebe spolehnutí.” řekla Zuzana a konejšivě ji pohladila po vlasech.
     Byly tak úžasně černé… Jako antracit. Byly černější, než dnešní tmavá noc, kterou probděla s očima, visícíma na mobilu.

     „ A už klídek, lásko,” dotkla se Zuzana něžně Alenina chvějícího s zápěstí, „teď už jen pár týdnů počkáme, až se všechno uklidní. A pak se k tobě nastěhuji…”
Zařadila jedničku, energicky přišlápla plyn a červený Peugeot se rozjel k dálničnímu přivaděči, vstříc novému dni.
     „ Máš dost benzínu?”ozvala se nejistě Alena.
     „ Neboj, stavila jsem se hned ráno na benzínce a vzala jsem plnou nádrž.” uklidnila ji Zuzana se suverénním úsměvem na rtech.
     „ Vidělas to, Zuzko? Černá kočka!“ špitla polekaně Alena a rezignovaně dodala: „Proboha, snad to není nějaké zlé znamení?”
     „ Neboj, zlatíčko, Bůh přece není, kolikrát ti to mám ještě říkat? A my dvě jsme si smůly vybraly už vrchovatě,” uklidnila ji Zuzana a povzbudivě dodala:
     „ Teď už není ani Hanka ani Martin, jsme jen my dvě. A čeká nás už jenom štěstí.”
     Obě ulehčeně oddechly a jejich oči se krátce setkaly. Zuzana si uvědomovala, jak miluje ty andělské tmavomodré oči.
     Nádherné zřítelnice Aleniných očí se náhle rozšířily děsem.
     Zuzana strnula.
     Pozdě!

     Jejich vůz prorazil chatrné zábradlí mostu a zřítil se do propasti dálnice pod nimi, přímo pod kola jedoucího kamiónu.
     Peugeot se po dopadu vzňal a pohřbil je v hořícím pekle.
     Šokovaný řidič kamionu stačil jen prudce šlápnout na pedál brzdy, ale věděl, že je zcela bez šance.
     Obrovská hmota kamionu drtila před sebou havarované auto, které se sneslo z nebe.
     Kamion se ve smyku vzpříčil. S planoucím klubkem vozu před sebou, prorazil čelně svodidla a vzepjal se vstříc skalnímu masivu.
     Pak ve zlomku vteřiny strašlivou silou přibil trosky Peugeotu na skálu.