Zelená vdova

ZELENÁ VDOVA

Večer co večer sedává Viola na zápraží svého domu

čekajíc manžela, co snad už dnes se z dlouhých cest vrátí domů.

Sedí tam na schodku, kouří si cigáro,

se steskem vzpomíná, co kdysi se událo.

Z dlouhé chvíle dá hvězdám jména svých milenců,

co u ní kotvili jak laně u krmelců.

Když obloha zatáhne se, to její muž pod duchnu s jinou lehá.

A ona netušíc kratochvil jiných hledá.

Z dlouhé chvíle tvoří katastrof scénáře

a přemítá, zda-li jednou nebo jen jednou něco dokáže.

Ty výjevy zvrhlé i dětinské nemají původu.

Ty výjevy brutální i praktické nemají důvodu.

Skrze ně nalhat si snaží se

existenci jiných starostí, než jak řízky smaží se.

Ten směšný záměr, co strádání kryje,

přesvědčivě do mysli své ryje.

Ta zoufalá manželka má v bance své konto,

každý lunární cyklus obdrží obolus pronto.

Vědoma si, že hyzdí ji vrásky,

souží se strachem z návratu své lásky

Opraví fasádu, nakoupí hadříky,

make-upem zahladí nevzhledné uhříky.

Dětičky vybarvené do moderních proužků

offroadem rozváží do zájmových kroužků.

Ač to tak vypadá, mamonem zaslepena není,

hlavní je ta známka, že Filip živ kráčí po této zemi.

V satelitním městečku navštěvuje kamarádky

a probírá s nimi jejich ranní hádky.

Když cizí životy za náhražku nestačí,

se sektem ve flétně lehce si vystačí.

Posléze splíny své v poradně opere,

kde ničeho není, ani Cymický nesvede.

Dnes už jen ob večer zvedává hlavu k nebi,

s nadějí, že možná teď tak sedí naposledy.

Někdy jsou iluze lepší než jistoty,

těší se životem ze zelené samoty.