Jak Karafiát princeznám Rozárce a Jůlince slíbil, tak i udělal. Ale nevyslal žádného posla, tu velikou novinu chtěl do jejich království přivézt sám. Aby cestoval rychleji, tak svůj kočár nechal stát na nádvoří a odjel na koni, kterého mu z královských stájí vybrala princezna Jůlinka. Vybrala toho nejlepšího a nejrychlejšího, protože ona i Rozárka se těšily na Karafiátovy bratry a on sám se nemohl dočkat, až bude zase u své milované Elišky. Kůň byl odpočatý a rád běhal, tak jim cesta do Voňavého království utekla mnohem rychleji než kdykoliv předtím komukoliv jinému. Doma prince přivítali jak se patří a s velikou radostí si tu jeho novinu vyslechli. Král Rozmarýn a královna Maceška se hned začali chystat na cestu, ale protože museli zabalit spoustu věcí a spoustu dalších zařídit, tak je princové předběhli a vydali se na cestu sami. Karafiátovi bratři, Narcis a Tulipán, se nemohli dočkat setkání s princeznami, tak jako předtím Karafiát, ani oni si ještě nenašli nevěstu. Když přejeli hranice Nosatého království, byl krásný slunečný den a tak prince ani nenapadlo, co je čeká...
Vjeli totiž na území, kde žila a všemu živému poroučela zlá sudička a ta už je očekávala. I když si toho nikdo nevšiml, její sluhové sledovali nejdříve Karafiáta a teď všechny tři prince. Vyčkávala na tu správnou chvíli, aby mohla uskutečnit plán, který měla vymyšlený už od narození první princezny Nosatého království... Pořád ještě schovávala všechny věci, které jí její sloužící nanosili před svatbou Růženky a Vítka, vlastně Bambule II. s Nosálem I. a teď se je chystala nějak použít, protože bez nich by nedokázala nikomu ublížit tak moc, jak si přála ublížit všem z Nosatého království a hlavně všem z královské rodiny.
Tak tedy byli všichni tři princové v lese blízko chaloupky, kde teď zlá sudička bydlela. Ta už byla na jejich příchod připravená. . . Kolem lesní cestičky nechala vyrůst kytičky, tak krásné a voňavé, aby prince přivedly až k její chaloupce. Sama pak prostřela stůl tak bohatý, až se sbíhaly sliny a větru poručila, aby všechny ty vůně zanesl až na palouček, kde všichni tři princové po dlouhé cestě chvíli odpočívali. "Cítíte, bratři? Voní tu kytky, které doma nemáme..." řekl Karafiát. Tulipán s Narcisem se snažili ty vůně rozpoznat: "A já cítím i nějaké voňavé ovoce," řekl jeden a druhý na to: "a já zas vůni pečeně, pojďte, bratři, vždyť musíte mít hlad jako já!"
A šli za tím voňavým větrem, který je přivedl až k pěkné malé chaloupce přitisknuté k veliké skále. Kousek dál byl vchod do nějaké jeskyně. Pod oknem stál velký dubový stůl a na něm plno lahůdek, podél cestičky byly květinové záhony. "Vidíte, všichni jsme měli pravdu!" zvolal Narcis. "Ale komu to tady všechno patří?" ptal se Karafiát. Kde se vzala, tu se vzala, ve dveřích stála babička. "Vítejte, mládenci!" řekla. "Přijíždíte zdaleka? To jistě budete hladoví a unavení, pojďte, najezte se a odpočiňte si."
"Jsi hodná, babičko, děkujeme za pozvání, ale nedělej si s námi škodu, za chvíli budeme na zámku a tam se o nás naše nevěsty královsky postarají,"poděkoval Karafiát. Druzí dva princové sice nic neříkali, ale bylo na nich vidět, jak rádi by babiččino pozvání přijali. Ta se naoko urazila: "Tak vám není moje jídlo dost dobré a odpočinek nepotřebujete? Inu, jsem jen stará bába a na vás čekají tři krásné princezny... a takovou jsem měla radost, že sem konečně někdo zavítal... nu, což, zase to všechno poklidím..." Vypadala teď tak smutně a opuštěně, že princům jejich dobrá srdce nedovolila odjet. Tulipán ji utěšoval: "Neboj se, babičko, chvíli tu s tebou zůstaneme, pojíme tvé jídlo, odpočineme si u tebe a až potom odjedeme. Narcis s ním ihned souhlasil, a tak musel zůstat i Karafiát, i když tomu se ani trochu nechtělo, byl už totiž velmi zamilovaný a moc se mu po jeho Elišce stýskalo. Jeho bratři se také na princezny těšili, ale protože je vlastně ještě neznali, nic je nehnalo dopředu tak jako Karafiáta.
Zasedli tedy k prostřenému stolu a dali se do jídla, které chutnalo přesně tak jako vonělo - bylo vynikající! Chudáky prince vůbec nenapadlo, že je to past a tak si u jídla vesele povídali, smáli se a žertovali.Až se dosyta najedli, začali se cítit unaveně, tak babička přinesla každému jednu přikrývku. "Ale musíte si ustlat tady v té jeskyni, v mojí chaloupce není pro všechny dost místa..."vysvětlovala ospalým princům, kterým to bylo úplně jedno, protože oči už se jim únavou samy zavíraly. Netušili, že to způsobil jed, který ta zlá sudička přimíchala do jídla. "Jeskyně je čistá, suchá a teplá, budete spát jako v bavlnce. A ráno vás probudím a po snídani se můžete vydat za svými nevěstami."
"Nastotisíckrát děkujeme, babičko," stihl ještě zašeptat Karafiát, ale Narcis a Tulipán už spali, jako když je do vody hodí...
"A nastotisíckrát mi to i zaplatíte, princátka malovaná!" zašeptala si pro sebe sudička.
A zatímco princové spali, pomocníci zlé sudičky se dali do práce. Pavouci, které si vykrmila tak, že byli velcí jako talíř, spřádali své tlusté, lepkavé provazy, kterými každého prince měli pevně přepevně svázat zlí pidimužíci. Vosy - papírnice chystaly svoji hustou kaši, kterou uměly každou škvíru, skulinu nebo díru zalepit tak, aby se už nikdo jen tak lehce nedostal ani dovnitř ani ven. Lesní divoženky pak měly na příkaz své zlé paní odvést všechny tři koně hluboko do lesa - buď si najdou svoji cestu a utečou zpátky do zámeckých zahrad nebo se alespoň moji vlci pořádně nažerou, pomyslela si sudička. A poslušné lišky a veverky byly připravené pozametat všechny stopy, které by kde uviděly... A zatím, co se tohle všechno chystalo, se princ Karafiát začal probouzet. Chránila ho totiž pravá láska, kterou k sobě s Eliškou cítili, nic zlého nad ním nemělo moc - předtím usnul únavou, zatímco jeho bratry přemohl jed, který nechala zlá sudička zamíchat do jejich jídla a pití. Prince nikdo nehlídal, všichni měli moc práce s přípravami těch špatností, které ta zlá stařena vymyslela a taky věřili, že díky tomu jedu budou princové ještě dlouho a dlouho spát...
Karafiát se tedy probudil a vyhlédl z jeskyně ven. Ještě netušil co se kolem nich děje, ale jen co chvíli tiše pozoroval tu babičku a její pomocníky, pochopil, že to není žádná hodná babička a že na ně připravila ošklivou léčku. Dokonce si vzpomněl, co mu v Nosatém království vyprávěli a bylo mu jasné, že ona je ta zlá sudička. Honem chtěl probudit své bratry, aby mohli všichni spolu utéct, ale to se mu nepovedlo. A sudička se blížila k jeskyni a spolu s ní i několik pidimužíků...
Karafiát si honem zase lehl a předstíral spánek.
"Vezmete si provazy, které nasoukali naši pavouci a pořádně každého prince svážete. Až budete mít hotovo, zavoláte vosy - papírnice a ty jeskyni uzavřou tak, že ani myška nebo brouček neproklouznou, ba ani ta nejmenší muška neproletí. A vy," obrátila se na svoje zrzky a ryšky: "se potom dáte do úklidu, aby ani stopy nikde nezůstalo po těch princátkách... A já pak provedu svůj plán!"
Karafiát už na nic nečekal a vyklouzl z jeskyně ven. Opatrně se plížil pryč a za chvíli, až už byl tak daleko, že ho nikdo nemohl uvidět, utíkal pryč tak rychle jak jen mohl.
Když všem vysvětlila, co mají dělat, zavřela se sudička do chaloupky, aby si trochu odpočinula. A to byla její veliká chyba a pro všechny tři prince ještě větší štěstí: pidimužíci byli moc zlí, ale chytrosti mnoho nepobrali. Vešli do jeskyně, svázali spícího Narcise i Tulipána tak, že vypadali jako motýlí kukly, ale vůbec si nevšimli, že jeden princ chybí - neuměli totiž napočítat ani do tří. Spokojeně se pak usadili před jeskyní, aby mohli pozorovat vosy - papírnice při práci. A ty se dovnitř do jeskyně ani nepodívaly a hned se pustily do díla. Za chvíli tou svojí hustou lepkavou kaší zastavěly celý celičký vchod do jeskyně a o pár minutek později ta kaše ztvrdla na kámen. Pidimužíci se rozutekli a poschovávali do děr v zemi, kde bydleli a jen ten nejdůležitější z nich šel oznámit sudičce, že svůj díl práce oni i vosy - papírnice už odvedli. Ta si radostí zamnula ruce: "Bohatě se vám všem odměním, až přijde můj čas," slíbila a dala se zase do práce. Sedla si k tomu dubovému stolu a začala psát dopis pro Nosála I. a Bambuli II. Až ho dopsala, zamotala ho do roličky, kterou převázala kouskem toho lepkavého pavoučího provazu. Už se stmívalo, tak zavolala svého oblíbeného netopýra, aby s ním zaletěl na zámek.
Tam zrovna stály všechny tři princezny ve slavnostní síni u otevřeného okna - vyhlížely své prince. Rozárka s Jůlinkou se ale za chvíli vrátily ke králi a královně, jen Elišku držela její láska u okna. Proto také první uviděla toho velikého netopýra, ale než stačila zavřít okno, už vletěl až dovnitř, několikrát celou síň obletěl kolem dokola, pak přeletěl nad královským trůnem a upustil něco králi do klína. Královna vykřikla, princezny vypískly a netopýr byl ten tam.
Král vzal tu věc do rukou, aby si ji prohlédl, byla to papírová rolička, obalená něčím, co se mu ošklivě lepilo na prsty. Když se mu ji konečně podařilo otevřít, nahlas četl:
"Na vědomí dávám vám všem, kdo žijete tady v tom hloupém směšném království,toto: Tobě, králi, že už tu žádný král nebude, Tobě, královno, že královnou teď budu já, Vám, princezničky, že nebude žádná svatba a žádní princové k Vám už nikdy nepřijedou a všem poddaným, že teď budou sloužit mně - zítra se nastěhuji do zámku! Sudička Malvíra."
Nikdo ničemu nerozuměl, princezny se dívaly zmateně jedna na druhou a král s královnou přemýšleli, co je čeká a co by měli udělat: "Budeme se bránit, ona už přece nemá žádnou moc, na trůn, ani do zámku ji nepustíme a tak se nic z toho nevyplní..." rozhodli se nakonec.
Tu noc málokdo na zámku usnul a ti, komu se oči samy zavřely, se rádi zase rychle probudili - tak ošklivé sny jim ta noc přinesla.
|
|
Písmák 