Mám chuť si povídat

Pojď mi povídat něco o včelách

a pak se spolu zblázníme

do něčích šedomodrejch soucitnejch očí / do okamžiků / do studny jako trpitelky a rodičky vody

máš pravdu barvy klamou a na šedomodré barvivo už bychom dávno věřit neměli - protože tak jako holubí křídla ten světlý prášek rozvíří šarlatová kapalina_jako lak na nehty_jako sirup_jako krev..

Protlučeme se / jako hřebíky / mezi jednotlivými prkny lipového dřeva (měkké, sladce voňavé lipové dřevo, člověk má chuť kus ho uloupnout a nechat si ho rozplynout na jazyku jako vzácnou drogu, ale místo toho si zadírá třísky za nehty a pláče bolestí a šarlatová barva kape z hřebíků, a přesto neznázorňuje bolest, ale jen určitý směr, kudy se může jít, ale taky vůbec nemusí - stačilo by přece zahnout doleva, nebo na příští stanici vystoupit...)

Místo růží chci citrony, místo polibků klopení očí / nesmyslný experimenty aneb variace na téma co všechno ode mě vydržíš - a přitom - nevěřím ani na ty růže

natož na polibky

a kdyby nějaké byly, chutnaly by po slzách a mě tyhle zvrácenosti jako uslzený polibky neskutečně vzrušují, naproti tomu trny růže zaryté v dlaních bych nemusela snést protože - však víš jak se bojím (někdy i jenom nadechnout)...a to by se mi právě mohl zastavit dech...uvnitř té sklenice od okurek - však si to pamatuješ, jak šplhal a já ho zavřela a on si utvořil pavučinku a usnul...už se nevzbudí a já po něm budu astmaticky lapat a v panickém strachu se Ti pověsím na ruce a budu Tě prosit abys mě neopouštěl, budu hystericky brečet, musíš být na mě zlý, protože já Tě jinak zničím

(Teď mám světlou chvilku tak Ti to říkám, ale je to pravda - dej si na mě pozor, já bych Tě byla schopná stáhnout až na moje dno k mým upatlaným iluzím...)