Krásnou dobrou noc

Krásnou dobrou noc.

Seděla na tvrdé židli a koukala do černo černé tmy. Úplně ztratila pojem o čase. Kolik mohlo být? Neměla představu. Nedokázala odhadnout, jak dlouho již takhle seděla. Možná to byla jenom chvilinka, ale možná to bylo několik hodin. Čas jí plynul rychle. Před ní stál hrnek studeného kafe. Snažila se podívat na hodiny, ale zastavily se. Jako by jí dnešní noc říkala, že čas není rozhodující ani důležitý.

Protáhla se a šla si uvařit čaj. Opět zasedla na tvrdou židli a snažila se soustředit na text před sebou. Ale myšlenky jí putovaly někam daleko. Někam do neznáma. Nedokázala se soustředit. Byla již hodně unavená, ale do postele se jí nechtělo. Bylo v ní prázdno a nikdo tam na ní nečekal. Nikdo, kdo by jí obejmul. Je zvláštní, jak rychle usnula, když jí objímal. Usmála se. Dneska to bude dlouhá noc, příliš dlouhá na přemýšlení. O čem? Asi o životě či budoucnosti… kdepak, už to má, dneska to bude o snech. O těch, který člověk má, a přece se mu ve většině případů nesplní. Měla spoustu snů a když už jí bylo nejhůř, snila. Snila strašně ráda. Byl to svět, který ji nikdo nemohl vzít a který byl jen její. Málokdy mluvila o svých snech. Bála se, že by ten, komu by to říkala, nepochopil její tajnou stránku a že by ji o sny připravil. O její sny. … To nechtěla. Zavřela oči a protáhla si záda. Byla jí zima od nohou. Nechala oči zavřené a nechala tok myšlenek jenom tak proudit. Hlavou se jí toho honilo moc a ona si z víru útržků vybírala.

Najednou jí z jejího snění vytrhl prudký náraz větru do oken. Zachvěla se zimou. Venku řádila vichřice a průtrže deště bily do okna a stromy, které šuměly poblíž, jako by najednou ožily. To tam bylo to ticho, najednou se celý dům proměnil. Proměnil se do strašidelného domu, který vydává tisíce zvuků, které předtím nevnímala. Začala se bát.

Pryč byly její sny, její klid, její klidná hlava. Najednou se před ní vynořovaly vzpomínky, události a věci, se kterými neuměla bojovat, kterých se bála a kterým se neuměla postavit. Neustále ji ničily. Zase se k ní přiblížil ten strach, nejistota, obavy a starosti. Měly silnou moc, jako by z ní vytahovaly její dobrou náladu a klid a nahrazovaly to tíživou samotou a hlavou těžkou a plnou chmurných obav.

Opět prudký nával větru. Opět se zachvěla. Měla by jít spát, říkala si v duchu, ale nemohla se odtrhnout od židle a neměla jako by sílu vstát a zaplašit ty nevítané hosty.

Asi usnula. Neměla zdání, jak se jí to mohlo podařit. Jak v tak strašidelnou noc mohla zamhouřit oči. Něco se jí zdálo, ale nevěděla co. Ale nebyly to hezké sny. Ze židle se zvedla celá rozlámaná s prvním náznakem rána. Uvařila si novou kávu a opět zasedla nad důležité papíry, které byly pořád nepřečtené na stole.

Dneska bude dlouhý den, pomyslela si.