Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKrev
30. 01. 2007
3
10
938
Autor
NEVE
V ten den jsem něco tušila.
Něco zlýho,ale nechtěla jsem se tomu poddávat.
Večer jsme se měli sejít.Já ty,Renča a Helča.Měl to být super večer,už předem byla naplánována zábava.
Tak jsme se sešli a namířili si to do baru.
Šli jsme přes cestu a já najednou zůstala stát.Viděla jsem to auto dříve než ty.
Rozběhla jsem se a strhla tě stranou,ale já nestačila uskočit.
Z útržků vzpomínek vím,jak jsem letěla vzduchem,jako by to trvalo roky,než jsem dopadla na mokrou zem.
Najednou jsem polykala krev a nemohla se nadechnout ani pohnout.Každý pohyb mě neskutečně bolel,bylo to jako by do mě někdo vrážel nůž.
Na chvíli jsem ztartila vědomí,než jsem uslyšla tvůj hlas.
Držel jsi mě za ruku a líbal mé rty,které byly zalité horkou krví.
Co se stalo?Ptám se.Nad sebou vidím Renču s Helčou jak pláčou a já nevím proč.
Sanitka už jede,řekne Renča a já nevím proč jede sanitka.
Vůbec nic nechápu.Ty najednou klečíš vedle mě a znovu mě líbáš.
Cítím tu krev a vše mi dochází.Teď umřu.Určitě umřu!
Co teď?Musím ještě něco udělat,něco říct,než umřu.
Miluji tě.Tak jsem to řekla i když mě to stálo hodně sil.A ty něco říkáš a já neslyším co říkáš.Slyším jen sirénu sanitky.
Najednou tu nejsi ani ty,ani Renča s Helčou.
Jsem sama někde v černém tunelu,všude je tma,ale v dálce vidím světlo a obrys mužného těla.
Běžím k tomu světlu.Jsem už skoro na dosah a najednou se ztrácím.
Stojím na nemocniční chodbě a vidím tam tebe,Renču a Helču.Obě brečí a ty mluvíš s nějakým doktorem.
Podívám se blíž a vidím,že taky pláčeš.
Doktor říká-je mi to líto,ale zemřela.A ty se hroutíš k zemi.
Volám na tebe,ale neslyšíš mě ani nevidíš.Ani holky mě neslyší.
A zase ta tma.Jdu tím tunelem k tomu světlu.Cítím jak mi z nosu kape krev,cítím jí i puse,polykám jí.
Snažím se utíkat,ale nejde to.
A potom tě vidím,stojíš tam celý v bílém a voláš na mě.Křičíš.Ale já neslyším,najednou mám krev i v ušícch,kape mi na ramena.
A pak to uslyším-MILUJI TĚ.Opravdu jsi to řekl?Opravdu mě miluješ?
Probouzím se a rozhlížím se,kde to jsem.
Vidím tebe a holky,smějete se na mě,ale já pořád nechápu,co se stalo.Ty mě chytáš za ruku a líbáš mě.
A v tu chvíli mi vše dochází.Už vím,že kdybys neřekl,že mě miluješ,tak bych umřela.
Teď už cítím jak krev schne a vím,že časem zmizí úplně.Konec
Něco zlýho,ale nechtěla jsem se tomu poddávat.
Večer jsme se měli sejít.Já ty,Renča a Helča.Měl to být super večer,už předem byla naplánována zábava.
Tak jsme se sešli a namířili si to do baru.
Šli jsme přes cestu a já najednou zůstala stát.Viděla jsem to auto dříve než ty.
Rozběhla jsem se a strhla tě stranou,ale já nestačila uskočit.
Z útržků vzpomínek vím,jak jsem letěla vzduchem,jako by to trvalo roky,než jsem dopadla na mokrou zem.
Najednou jsem polykala krev a nemohla se nadechnout ani pohnout.Každý pohyb mě neskutečně bolel,bylo to jako by do mě někdo vrážel nůž.
Na chvíli jsem ztartila vědomí,než jsem uslyšla tvůj hlas.
Držel jsi mě za ruku a líbal mé rty,které byly zalité horkou krví.
Co se stalo?Ptám se.Nad sebou vidím Renču s Helčou jak pláčou a já nevím proč.
Sanitka už jede,řekne Renča a já nevím proč jede sanitka.
Vůbec nic nechápu.Ty najednou klečíš vedle mě a znovu mě líbáš.
Cítím tu krev a vše mi dochází.Teď umřu.Určitě umřu!
Co teď?Musím ještě něco udělat,něco říct,než umřu.
Miluji tě.Tak jsem to řekla i když mě to stálo hodně sil.A ty něco říkáš a já neslyším co říkáš.Slyším jen sirénu sanitky.
Najednou tu nejsi ani ty,ani Renča s Helčou.
Jsem sama někde v černém tunelu,všude je tma,ale v dálce vidím světlo a obrys mužného těla.
Běžím k tomu světlu.Jsem už skoro na dosah a najednou se ztrácím.
Stojím na nemocniční chodbě a vidím tam tebe,Renču a Helču.Obě brečí a ty mluvíš s nějakým doktorem.
Podívám se blíž a vidím,že taky pláčeš.
Doktor říká-je mi to líto,ale zemřela.A ty se hroutíš k zemi.
Volám na tebe,ale neslyšíš mě ani nevidíš.Ani holky mě neslyší.
A zase ta tma.Jdu tím tunelem k tomu světlu.Cítím jak mi z nosu kape krev,cítím jí i puse,polykám jí.
Snažím se utíkat,ale nejde to.
A potom tě vidím,stojíš tam celý v bílém a voláš na mě.Křičíš.Ale já neslyším,najednou mám krev i v ušícch,kape mi na ramena.
A pak to uslyším-MILUJI TĚ.Opravdu jsi to řekl?Opravdu mě miluješ?
Probouzím se a rozhlížím se,kde to jsem.
Vidím tebe a holky,smějete se na mě,ale já pořád nechápu,co se stalo.Ty mě chytáš za ruku a líbáš mě.
A v tu chvíli mi vše dochází.Už vím,že kdybys neřekl,že mě miluješ,tak bych umřela.
Teď už cítím jak krev schne a vím,že časem zmizí úplně.Konec
10 názorů
Mě se to taky moc líbí. Píšeš moc pěkně. Určitě piš dál a nenech se od toho odradit!
Miss-Stacie děkuji za kritiku,taky jsem přemýšla,že by mohla unřít,no možná to časem předělám.Uvidíme...
Ono je těžký mluvit o originalitě. Chtěla bych vidět autora, který skutečně napsal něco originálního. Všechno už tady někdy bylo. Jde jenom o to, jak to kdo dokáže podat.
Připojuju se k Smrťákovi, piš si podle sebe.
Mně se to náhodou líbí.*
Jo Narvahu,to se mi nepovedlo,no a co,já si ztoho vrásky nedělám.Smrťáku máš pravdu a díky za podporu budu psát dál...
Zdá se mi, že na převyprávění 'posmrtných vzpomínek' je potřeba dostat do textu víc 'virtuality'. Ale možná se mýlím a něco takového popsat vůbec nejde, protože to má od začátku chybu v logice.
tohle tu bylo snad milionkrát. každýho třetího tady v povídce srazí auto a umírá. asi ste tím všichni posedlí. popisovat, jak se člověk cítí před smrtí, berete jako něco extra. nemáš ani styl, ani originalitu, ani příběh. jen si tu přibila na virtuální stěnu to, co se tu hromadí roky.